PeopleTogether

zpravodajský web nejen pro Východní Čechy

80 let od okupace Československa

9 min read

Strašné počasí, výhružně vypadající němečtí vojáci v ulicích měst, rozhlasové vysílání vyzývající ke klidu, plakající rodiče, vlastenecké projevy učitelů, pocity beznaděje a strachu, takové vzpomínky se vryly do paměti těm, kteří zažili středu 15. března 1939, kdy na české území vstoupila německá armáda.

Josef Andrýs zažil příjezd německých vojsk do Hradce Králové. „Byl studený březnový den. Když jsem šel z nádraží do školy, viděl jsem, jak na letišti přistávají německá letadla. Brzy nato začaly přijíždět kolony aut. Zajímavé je, že bez jakéhokoliv nařízení jezdila všechna německá auta vpravo, a tím okamžikem se změnil režim na silnici pro všechny.“

„Jako zvědaví kluci jsme se nadnášeli v těch lavicích a dívali jsme se, jestli uvidíme, co to tam rachotí, tanky a tak. Pan třídní profesor Procházka přišel, sedl si – já ho vidím dodneška, v ten okamžik jsme zestárli o pár roků, když jsme viděli profesora plakat – takhle se opřel o ruce a zápis do třídní knihy vůbec neudělal. Teď jsme viděli, jak strašlivě pláče. U chlapa to není nic zvláštního, i chlapi dokážou brečet, že ano, ale u něj to bylo něco (zvláštního), on byl distingovaný pán. Když se vzpamatoval, tak říkal: ,Posaďte se, studenti. Ještě jich uvidíte, až vás to bude mrzet.‘ Dodneška si pamatuji tato slova. Sebral se a odešel pryč,“ vzpomínal Vladimír Zajíc, který v té době studoval na státním reálném gymnáziu v Hradci Králové.

„Bylo to bídné… Já jsem se vracela s jedním spolužákem z nějaké kulturní akce a v naší blízkosti někoho zastřelili. Druhý den jsme se dozvěděli, že to byl nějaký mladík, který v rámci sabotáže přestřihoval nějaké vedení,“ popsala svůj zážitek z hradecké Šimkovy ulice Stanislava Kučerová. Šimkova ulice nese název právě po tomto zavražděném muži. Ještě tragičtější byl 15. březen 1939 pro židovské obyvatele. Lanškrounský rodák Jiří Janisch byl svědkem protižidovského řádění Němců v Jihlavě: „Bylo tam poměrně dost židovských rodin a jejich obchodů. Už den předtím to bylo všechno vymlácené a pomalované červeně JUDEN RAUS. V Jihlavě byla také jedna synagoga. Zapálili ji, vyhořela. Němci tam tehdy opravdu hrozně vyváděli.”

Pro Hanu Kleinerovou znamenal 15. březen 1939 velký zlom. V té době jí bylo dvanáct let a společně se starší sestrou a rodiči bydleli v Hradci Králové. Právě po příjezdu německých vojsk se její rodiče, oba židovského původu, rozhodli poslat své dcery do Anglie, kam se na poslední chvíli podařilo emigrovat jejich vzdálenému strýci. Sestry nastoupily 31. července téhož roku do posledního vlaku vypraveného Nicolasem Wintonem. „Naši rodiče se ovládli tak, že neplakali, aby to nebyla nějaká tragická situace. Říkali: ,Ono to nebude nadlouho. Uvidíme vás zase brzy.‘,“ popsala chvíle, kdy naposledy viděla své rodiče. Oba byli společně s dalšími více než 1100 obyvateli Hradce Králové v prosinci 1942 deportováni do ghetta Terezín a v lednu 1943 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli zavražděni.

Vynucený souhlas s okupací

Německá armáda vstoupila na české území po té, co prezident Emil Hácha svěřil Čechy a Moravu “pod ochranu Říše” podepsáním Společného prohlášení německé a československé vlády. Češi neměli tušení o dramatickém průběhu noci z 14. na 15. března v Berlíně, kde byli prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský pod nátlakem hrozby likvidace státu donuceni k souhlasu s okupací.

Říšský kancléř Adolf Hitler jim sdělil, že protiněmecké zločiny Československa neustaly ani po zabrání Sudet na základě Mnichovské dohody, takže říšské vojsko začne s obsazováním českých zemí o šesté hodině ranní a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomí. “Moje rozhodnutí jsou nezvratná,” prohlásil Hitler, který potřeboval dokument podepsaný českými představiteli pouze pro maskování nacistické agrese v zahraničí.

“Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře,” popsal 20. března 1939 Emil Hácha v záznamu nočního jednání s Hitlerem.

Poté telefonicky oznámil armádnímu generálu Syrovému, jaká je situace, a dal mu rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Česká armáda rozkaz uposlechla. Vojáci wehrmachtu narazili na odpor pouze v Czajankových kasárnách u Frýdku-Místku, které chtěli obsadit už 14. března. Velitel Karel Pavlík vydal rozkaz k obraně, po hodinové přestřelce Čechům došly náboje, jejichž zásoby musela česká armáda snížit po Mnichovské dohodě.

Na odzbrojení a rozpuštění armády vzpomínal plukovník František Tuček: “Patnáctého března jsem byl v záložní důstojnické škole v Praze–Vršovicích a ráno byl před čtvrtou hodinou ranní náhle budíček. Velitel přišel na cimru a říkal: ,Rychle vstávat, obléct, všechno sbalit do kufru a v prvé řadě odevzdat pušky.‘ Tak jsme odevzdali pušky, sbalili kufry a pak nás odvedli. Byl pro nás připravený hangár, tak jsme se do něj nastěhovali a bylo nám nařízeno čekat na propouštěcí listy.“

František Tuček později z protektorátu utekl k zahraničním jednotkám tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii a stal se jedním 12 tisíců československých vojáků, kteří se zapojili do boje proti Hitlerovi na západní frontě. Dalších 32 tisíc Čechoslováků bojovalo na východní frontě.

Období temna

Večer 15. března přijel Adolf Hitler vítězoslavně na Pražský hrad, kde hradní stráž vystřídali příslušníci jednotek SS. Následující den vydal na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“, který měl legitimizovat totální podrobení českého národa německé říši. Emil Hácha zůstal prezidentem, on i vláda však podléhali říšskému protektorovi baronu Konstantinu von Neurathovi, který nastoupil do úřadu 18. března 1939.

Během protektorátu nacisté zlikvidovali českou občanskou společnost, rozpustili české spolky a politické organizace (Sokol, Junák, legionářská sdružení aj.), uzavřeli české vysoké školy a zcela ovládli české hospodářství, které využívali pro válečný průmysl stejně jako Čechy starší 14 let. Pro ně platila všeobecná pracovní povinnost, což znamenalo jejich totální pracovní nasazení kdekoli v Říši.

Rozhlas a tisk podléhal cenzuře, z knihoven byly vyřazování “závadné” knihy. Mezi 367 tituly se ocitly knihy Karla Čapka, Viktora Dyka, Karla Havlíčka Borovského, Vítězslava Nezvala, legionářská díla Rudolfa Medka a mnohá další. Okupanti tolerovali lehčí nepolitické formy zábavy, mezi nimi i film. V období protektorátu vznikly dodnes populární filmy s hereckými hvězdami, jakými byli Adina Mandlová, Oldřich Nový, Lída Baarová, Vlasta Burian či Jaroslav Marvan, z nichž mnozí za svá angažmá po válce pykali.

Ke každodennosti protektorátu patřil přídělový systém, dvojjazyčné nápisy, přejmenovávání ulic či třeba konfiskace zvonů k válečným účelům. Postupná germanizace doprovázená rasovým výzkumem byla předzvěstí tzv. konečného řešení české otázky, které mělo znamenat poněmčení, Češi neschopní poněmčení měli být vysídleni či zlikvidováni.

Tragický dopad měla “ochrana Říše” na židovské obyvatelstvo. V protektorátu okamžitě začaly platit Norimberské zákony oddělující židovské obyvatelstvo od lidí ostatních ras a zavádějící árijskou a nordickou „superrasu“.

V době protektorátu vydali nacisté přes 200 diskriminačních 200 nařízení, kterými byli Židé zbaveni majetku (tzv. arizace židovského majetku), odstraněni z veřejného života, kultury a hospodářství, izolováni od ostatního obyvatelstva omezením pohybu na veřejnosti a nakonec byli Židé deportováni k fyzickému vyhlazení.

Protektorát trval 6 let, 1 měsíc a 19 dní. Během této doby v důsledku nacistické okupace zahynulo podle posledního bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze přibližně 343 tisíc osob.

* Popravení: minimálně 8 237 „úředně“ popravených osob. Jejich skutečný stav je pravděpodobně vyšší, o některých se záznamy nedochovaly (např. veřejné popravy na konci války apod., skutečné číslo může činit kolem 10 000 osob)

* Oběti koncentračních táborů: jedná se o přibližně 20 000 osob

* Oběti z řad partyzánů: kolem 500 osob

* Oběti z řad nuceně nasazených: minimálně 3 461 ověřených případů, skutečný počet je vyšší

* Padlí a zavraždění v Květnovém povstání českého lidu: přes 8 000 osob

* Oběti z řad antifašistů v pohraničí: minimálně 1 000 osob

* Oběti z řad českého a polského obyvatelstva na Těšínsku: asi 2 000 osob

* Oběti „konečného řešení židovské otázky“: zhruba 73 000 osob

* Romské oběti – zhruba 6 000 osob, číslo je patrně vyšší

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto článku jsou zachyceny ve sbírce Paměť národa (s odkazem www.pametnaroda.cz), kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum.

Markéta Reszczyńská a Hana Živná, Post Bellum o.p.s

Přijdou Vám svědectví pamětníků událostí 20. století důležitá? Chcete pomoci s jejich natáčením? Staňte se členy Klubu přátel paměti národa! http://klub.pametnaroda.cz/

Víte ve svém okolí o člověku, jehož životní příběh by stálo za to zaznamenat? Kontaktujte prosím východočeskou pobočku Paměti národa na tel. 723 113 280 nebo emailem na tomas.heller@postbellum.cz. Děkujeme!

Paměť národa je projekt neziskové organizace Post Bellum, který dokumentuje a veřejnosti zpřístupňuje životní příběhy pamětníků, kterým do života zasáhl jeden či oba totalitní režimy 20. století. Spolutvůrci projektu jsou Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas. Post Bellum také vzdělává děti i dospělé, vydává knihy, organizuje výstavy, společenské akce, zážitkové workshopy či školní vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů. Posluchači a diváci mohou znát rozhlasový dokumentární cyklus Příběhy 20. století, který od roku 2013 vysíláme na vlnách Českého rozhlasu, nebo stejnojmenný šestnáctidílný dokument vysílaný v České televizi. Pobočku pro východní Čechy jsme založili v říjnu 2017 a zaměřujeme se primárně na natáčení vzpomínek východočeských pamětníků. Realizujeme výstavy, pořádáme besedy, vzděláváme žáky a studenty, vyrábíme televizní dokumenty a publikujeme příběhy východočeských pamětníků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: