9. října 1963 se stala obrovská katastrofa přehradní hráze Vajont

Vajont  je přehrada vybudovaná na řece Vajont, která byla v době svého dokončení jednou z nejvyšších hrází na světě. Leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.

Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km, když 270 miliónů m³ skalnaté půdy (skoro dvojnásobek objemu nádrže) ze stěny kopce Monte Toc se rychlostí kolem 30 m/s (110 km/h) sesulo do nádrže, přičemž ji z velké části zaplnilo. V této chvíli bylo v nádrži 115 miliónů m³ vody. Voda vytlačená z nádrže vytvořila mohutnou vlnu, která minula vesnice Erto a Casso na protějším břehu jen o několik metrů. Casso však bylo i tak těžce poničeno smrští směsi kamení a vody, která se pohybovala mimo celistvou vlnu. Dále se šířila proti proudu, kde zničila několik drobných vsí. Přibližně 25 miliónů m³ vody (přibližně jedna šestina objemu nádrže) se převalilo přes hráz, kde dorazilo do městečka Longarone ležícího pod hrází na konci soutěsky. Longarone bylo včetně několika dalších vesnic kompletně zničeno. Asi dva tisíce obyvatel přišly o život hned (oficiální zdroje mluví o 1917 obětech, jiné o vyšším počtu, přesný počet nebyl nikdy zjištěn). Jen několik málo osob (převážně dětí) se podařilo zachránit. Samotná hráz zůstala nepoškozená. Soutěska těsně za hrází však byla zcela zasypaná až do výšky 400 m.

Ministerstvo pro veřejné stavby  zahájilo šetření příčin katastrofy. Stavební inženýr Pancini, jeden z obviněných, spáchal krátce před soudním procesem sebevraždu. Proces začal v roce 1968 a skončil o rok později odsouzením všech přítomných k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 21 let pro způsobení katastrofy a opakovaného zabití z nedbalosti. Odvolací soud pak tresty některým odsouzeným snížil a některé osvobodil pro nedostatek důkazů. V roce 1997 byla firma Montedison, která mezitím koupila firmu SADE, odsouzena k náhradě škody postiženým obcím. Na pravém úbočí byla postavena malá pamětní kaple.

Většina obyvatel, která katastrofu přežila, byla přesídlena do státem nově postavené obce nazvané Vajont, vzdálené 50 km jihovýchodně od přehrady v údolí řeky Tagliamento. Obyvatelům, kteří se chtěli vrátit ke svému horskému životu v Erto a Casso, byl jejich záměr intenzívně rozmlouván. Longarone a jiné vesnice v údolí řeky Piave byly znovu postaveny s moderními domy a továrnami.

Italská vláda využila katastrofy k podpoře industrializace v severovýchodní Itálii. Přeživším byly poskytovány startovní podnikatelské úvěry, veřejné subvence a desetileté daňové úlevy, s možností prodeje těchto výhod podnikům Benátska. Tyto koncese pak byly proměněny na milióny lir po celém kraji. K těm, co koncesí využili, patřily např. Zanussi (nyní vlastněna Electroluxem), Ceramica Dolomite (nyní vlastněna American Standard), Confezioni SanRemo a SAVIC (nyní ve vlastnictví Italcementi).

Kompenzační koncese nepříliš jasně rozlišovaly mezi oběťmi a těmi, co žili opodál, takže značný objem získali ti, kteří utrpěli škodu zanedbatelnou, což vytvořilo negativní společenský dojem.

U samotné nádrže byly postaveny čerpací stanice, které udržovaly hladinu na stálé úrovni. Přívodní kanál vedoucí z nádrže do elektrárny pod hrází byl prodloužen tak, aby voda mohla odtékat pod závalem do údolí Piave. Hráz je stále na místě a je stále udržovaná, ačkoliv žádné plány k jejímu využití zatím nejsou. Prázdná nádrž zčásti zasypaná sesutou zeminou byla otevřena návštěvníkům v roce 2002. Přívodní kanál je dosud využíván k výrobě elektřiny.

Pamětní kostel v Longarone je (přestože proti němu bylo silně protestováno ze strany přeživších kněží) pozdním mistrovským dílem architekta Giovanni Michelucciho.

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: