PeopleTogether

zpravodajský web nejen pro Východní Čechy

Dítě v centru pozornosti

8 min read

Celostátní konference Integrace dětí z pohledu teorie i praxe aneb Dítě v centru pozornosti byla věnována prvním zkušenostem, příležitostem a úskalím společného vzdělávání v mateřských a základních školách.

V rámci dopoledního programu byl představen projekt Good Start to School (GSS). Jde o mezinárodní projekt České republiky, Slovenské republiky a Maďarska, který je spolufinancován z evropského projektu Erasmus+. Projekt probíhal v letech 2015–2018 a jeho hlavním výstupem je vývoj nástroje GSS zaměřeného na hodnocení pokroků dítěte v mateřské škole a komunikaci mateřské školy s rodinou.

Výstupy projektu jsou metodická příručka pro učitele, praktická příručka pro rodiče a evaluační záznamový arch dítěte PREDICT, které společně fungují jako celek.

V rámci celého projektu je zdůrazňováno, že pokud má být učitelka v MŠ průvodcem dítěte na jeho vzdělávací cestě, pak potřebuje nutně spolupracovat s rodinou dítěte. Základem spolupráce rodiny a školy je způsob, jakým jsou rodičům poskytovány informace o průběhu a výsledcích vzdělávání dětí a jak rodiče na tyto informace reagují. Pedagogové jsou odpovědní za vytvoření kontaktu s rodinou,

Sledovat rozvoj klíčových kompetencí může pomoci nově vytvořený diagnostický nástroj PREDICT. Cílem je, aby se tento nástroj spolu s portfoliem dítěte stal prostředkem ke kvalitní komunikaci mezi rodiči a mateřskou školou.

Individualizace v předškolním vzdělávání

V odpoledním programu jsem se přihlásila na dva workshopy – Individualizace v předškolním vzdělávání Mgr. Hany Nádvorníkové, která je mimo jiné členkou rady Společnosti pro předškolní výchovu, a Umění být učitelem Mgr. Roberta Čapka, Ph.D., který v současné době působí na třech školách jako školní psycholog, didaktický mentor a příležitostný učitel.

Mgr. Hana Nádvorníková definovala individualizaci v předškolním vzdělávání jako proces zrání a vývoje dítěte, díky němuž se stává jedinečnou osobností vlivem vnitřních a vnějších faktorů, a individualizaci vzdělávání pak jako diferenciaci obsahu, cílů a metod tak, aby respektovala možnosti jednotlivých dětí, co se týče hodnocení. Uvedla také, že hodnocení formativní porovnává pokroky jednotlivého dítěte, nesrovnává děti navzájem, zatímco normativní hodnocení porovnává dítě vůči „normě“, nikoliv jeho posun ve vývoji, a sumativní hodnocení konstatuje dosažený stav až po skončení pedagogického procesu (např. doporučení odkladu školní docházky).

V procesu individualizace se objevuje několik základních principů práce učitelky – poznat, pochopit, přijmout, podpořit. Cílem individualizace je organizovat pedagogický proces tak, aby každé dítě využilo maximum svých možností a zároveň mu učení přinášelo radost.

Na individuální přístup pedagoga mají právo všechny děti (tedy nejen ty se speciálními vzdělávacími potřebami nebo děti mimořádně nadané).

Jak zařídit u dětí ve věku 3–4 roky, aby byly ve školce co nejspokojenější? Mgr. Nádvorníková řekla, že jednou z možností je vycházet z Maslowovy pyramidy potřeb, která pokrývá fyziologické potřeby a pocit jistoty a řádu. Od rodičů by měly učitelky zjistit, co má dítě rádo a co mu naopak způsobuje problém – jestli třeba nejí některé jídlo, což by učitelky neměly hodnotit, ale respektovat. Je možné založit portfolio dítěte a tyto informace v něm zaznamenávat třeba jen jednoduchým symbolem – tedy dělat si poznámky, čeho si učitelka všimla, jaké jsou silné a slabé stránky dítěte apod. a návrhy řešení.

U dětí ve věku 4–5 let sledují učitelky především sociální oblast (sounáležitost, úcta apod.) a silné a slabé stránky dítěte. Sledují například, zda dítě zná a používá jména druhých dětí, zda si hraje samo nebo s druhými dětmi, zda má stále stejné herní partnery nebo je střídá, jak s ostatními dětmi vychází.

U dětí mezi 5. a 6. rokem je třeba vytvořit prostor pro vlastní seberealizaci, klást důraz na tvořivost, originalitu, osobní zájmy. Učitelky pak samozřejmě dbají o oblasti rozvoje potřebné pro zvládnutí role školáka, což jsou jemná motorika a grafomotorika, zraková percepce, sluchová percepce, myšlení, řeč, paměť, předmatematické dovednosti, pracovní, emoční a sociální zralost, přiměřený rozsah poznatků. Každá učitelka by měla zvážit, jak bude u dítěte tyto oblasti sledovat a zaznamenávat a v čem a jak dítě podpoří.

Typická slovesa k vyjadřování dosažených cílů jsou zapamatovat (reaguje na…, najde, zopakuje, rozpozná, pojmenuje, popíše, určí, vypráví apod.), porozumět (svými slovy vysvětlí, předvede, nakreslí, změří, spočítá, napodobí, najde vztah), aplikovat (odhadne, vyřeší, navrhne jiné řešení, vyzkouší, naplánuje, použije, hledá podrobnosti), analyzovat (vybere, rozliší, roztřídí, porovná), hodnotit (obhájí svůj názor, zdůvodní řešení, uvede klady a zápory), tvořit (vymýšlí, vytvoří model, navrhne jiné řešení, zorganizuje, domýšlí důsledky, plánuje).

Mgr. Nádvorníková zdůraznila v diskusi s účastníky workshopu, že učitelka využívá portfolia jako nástroje pro sledování dítěte i zdroj podnětů pro jeho rozvíjení (diagnostická i intervenční metoda) před vlastním řešením pracovního listu – vytváření záměrných situací (i problémových), diskutování, promýšlení různých variant, a teprve následně děti zpracovávají pracovní list individuálně, ve skupině nebo frontálně – vzájemně si radí a pomáhají. Učitelka sleduje jednotlivá řešení, a pokud děti mají problémy, vrací se k reálným situacím. Úkoly lze řešit postupně, vracet se k nim v jiných variantách, nacházet více řešení. Portfolio je významná součást pohovorů s rodiči včetně konzultací pro děti, které jsou vzdělávány mimo MŠ.

Líný učitel

Musím říct, že workshop Mgr. Roberta Čapka, Ph.D., pro mě byl přímo lahůdkou. Na začátku workshopu se Robert Čapek zeptal, jaké téma by nás, účastníky, více oslovilo – zda původně avizované Umění být učitelem, nebo Líný učitel. Pro mě – stejně jako pro všechny ostatní účastníky – bylo jednoznačnou volbou téma Líný učitel (i když se později ukázalo, že obě témata velice úzce souvisí). Před časem mě totiž hodně zaujala kniha Líný rodič Toma Hodgkinsona, kde je popsána strategie, jak určitým způsobem vychovat soběstačné a kreativní dítě, z jejíchž myšlenek Mgr. Čapek částečně vychází, resp. nahlíží na celou věc z učitelského hlediska.

Konstatoval, že si uvědomil nad stížnostmi učitelů, že velká část jejich námahy je důsledkem faktu, že dělají věci zbytečně, navíc nebo chybně. Aby mohl být učitel líný, musí být chytrý. A chytrý ve školní třídě znamená především kreativní, didakticky znalý a učitelsky kompetentní, řekl Robert Čapek. Dále přiblížil svůj názor, že dobrý učitel je vlastně jako kapitán na výcvikové plachetnici. Dává sice svému mužstvu pokyny, ale ty jsou praktické, zajímavé a pro posádku kadetů zábavné. Kapitán chválí každý druh potřebné práce, kadeti vědí, proč dělají to a proč ono. Cestují na zajímavá místa, zažívají dobrodružství. Samozřejmě i takový kapitán může vlastnoručně zatočit kormidlem nebo prohodit nějakou tu moudrost starého mořského vlka, ale základem je činnost celé posádky, aktivní přístup a práce jeho kadetů, tedy žáků. Kdo určuje směr plavby a rozděluje úkoly? Kapitán. Ale ten nejlepší se pozná podle toho, že práce na palubě jde dobře (na první pohled) i bez jeho výrazného přičinění. K práci není třeba posádku nutit, charakter samotné činnosti je motivující. Činnost tohoto kapitána-učitele je v mnoha ohledech prospěšná pro jeho svěřence. A jeho vzdělávání je efektivnější, zábavnější a praktičtější než to „běžné“.

Na workshopu Roberta Čapka jsem si vzpomněla na to, co mi loni řekl vychovatel z družiny, kam chodil můj tehdy sedmiletý vnuk: Víte, mít ve třídě vašeho Toníka je pravé požehnání. Ten kluk vymyslí a utáhne program na celé odpoledne, já jenom sekunduju, občas něco poradím nebo zkoriguju a samozřejmě zezadu ‚jistím‘. Když jsem to na workshopu uvedla, Robert Čapek to kvitoval s radostí. A k výchově kreativních žáků uvedl příklad ze své knihy Líný učitel (Nakladatelství Dr. Josef Raabe, 2017): „Žákyně měla v pracovním listu o protifašistickém odboji úkol: ‚Napiš otázky, které tě k tématu napadly a které má učitel ještě vysvětlit.‘ Do kolonky vyplnila: Nemám žádnou otázku, na kterou bych se zeptala. Dnes nemám tolik kreativity a ani zájmu o tohle téma, abych otázku vymýšlela. Úkoly jsem splnila, ale uměle vymýšlet otázky k tomuto tématu bohužel neumím. Než se ptát na hlouposti, je lepší neptat se vůbec. Přesně tak! Máme ve třídě přemýšlející osobnost, soběstačnou bytost, někoho, kdo se nebojí vyjádřit svůj názor!“

Poznámka redakce: Celostátní konference Integrace dětí z pohledu teorie i praxe aneb Dítě v centru pozornosti se konala v roce 2018.

zdroj: https://www.rodina.cz/clanek11821.htm

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: