Dyspraxie trápí malé i velké

Rozhovor se speciální pedagožkou Olgou Zelinkovou.

Nešikovné, všechno mu padá, každou chvíli něco rozlije nebo rozbije. Takové může být dítě s dyspraxií. O tom, co tato porucha obnáší a jak ji případně kompenzovat, jsem mluvila se speciální pedagožkou Olgou Zelinkovou.

Dyspraxie je vývojová porucha koordinace pohybů a lze ji řadit ke specifickým poruchám učení. Bývá často přehlížena, zejména u dětí, které spolu s ní dostaly do vínku třeba dyspraxii. Pro rodiče je mnohem větším problémem to, že dítě špatně čte nebo píše, a problémy v pohybové oblasti proto mohou přehlížet. Olgy Zelinkové jsem se na úvod zeptala, co to znamená, když se řekne dyspraxie. Představme si nešikovnost, neobratnost, nemotornost. Ale i dítě nešťastné, osamocené, nepochopené. Totéž platí pro školní věk a částečně též pro dospělé, uvádí odbornice.

Co vede k tomu, že dítě s dyspraxií bývá osamocené a nešťastné?

Je často osamocené, i když se nachází v kolektivu dětí, protože je pohybově neobratné, vysvětluje Olga Zelinková. Neumí kopnout do míče, padají mu hračky, neumí kreslit. Často pak vyhledává společnost mladších dětí, kde ale také působí nepatřičně, protože je vyšší než ony. A proč je nešťastné? Protože dělá věci, které dospělí mnohdy nechápou, například rozlévá čaj, zakopává, padá, vráží do věcí v prostoru. Sice vše vidí, ale neodhadne svůj pohyb, objasňuje.

Každá porucha nějakým způsobem ovlivní život svého „nositele“. Jak je tomu u dyspraxie?

Ovlivní ho více, než si dovedeme představit, záleží na škole i rodičích. Pokud má dítě podporu v rodině, rodiče se snaží pochopit jeho obtíže, je částečně vyhráno. Horší je situace, když ho podezírají z lenosti a když mají představu, že dítě dělá věci, které jsem zmínila, naschvál. Objevují se obtíže v psaní, horší známky z tělesné, výtvarné a pracovní výchovy. Dítě s touto poruchou mívá málo kamarádů a také trpí strachem z nových aktivit, vypočítává doc. Zelinková. Strach z nových aktivit je asi tím nejzávažnějším z problémů, s nimiž se dítě s dyspraxií potýká, protože člověk by měl poznávat nové věci, ale ostych je pro dětí i dospělé s touto poruchou nejhorší.

Pětka z tělocviku

O tom, že děti s dyspraxií mají výrazné potíže v tělesné výchově, není žádných pochyb. Přicházely za mnou děti, jejichž známka v tomto předmětu se výrazně lišila od celkového prospěchu,“ vzpomíná Olga Zelinková. „Můj první klient měl ve druhé třídě samé jedničky, ale paní učitelka mu chtěla dát z tělesné výchovy čtyřku. Takové dítě je pochopitelně nešťastné a ostatní se na něj dívají s velkým despektem, protože neudělá kotrmelec, neskočí, nechytí míč a podobně.

Zajímalo mě, kolik takovýchto dětí v populaci je. Uvádí se šest až deset procent populace, přičemž dvě až čtyři procenta dětí mají natolik závažné obtíže, že potřebují nějakou formu pomoci. Údaje o výskytu dyspraxie se liší v závislosti na diagnostice. A stejně jako v případě ostatních poruch učení, je výskyt dyspraxie častější mezi chlapci, konstatuje odbornice.

U jak starých dětí už můžeme zaznamenat projevy dyspraxie?

Podle Amandy Kirby, která je prezidentkou Mezinárodní společnosti pro dyspraxii, jsou projevy v některých případech patrné brzy po narození. Dítě obtížně saje, dáví se, během kojení může mít problémy s dýcháním a podobně. Děti s touto poruchou dost často vynechávají etapu lezení, proto se velmi brzy a za pomoci nábytku stavějí a pouštějí se do prostoru, kde posléze padají.

Olgy Zelinkové jsem se ptala i na to, jak se dyspraxie diagnostikuje.

Existuje test k diagnostice dyspraxie, ale je podmíněn absolvováním kurzu, a všechny pomůcky používané k diagnostice jsou poměrně drahé. Pro školu i pro menší poradenské zařízení to může být finančně nedostupné, říká doc. Zelinková. Domnívám se, že máme-li těmto dětem pomoci, stačila by diagnostika orientační, která vychází z pohybového vývoje dítěte, z toho, jak se vyvíjí jeho psaní a eventuálně i psychika. Diagnostice může pomoci i neurologické vyšetření, ale neurologové často diagnostikují mozkovou obrnu nebo svalovou dystrofii, spíše se tedy zaměřují na závažnější obtíže. To, že dítě nepřeskočí louži, jim může připadat jako směšný problém, který není hoden pozornosti, dodává.

Moderní styl života a pohyb dítěte

Tvrdí se, že moderní styl života pohybovým schopnostem úplně neprospívá. Méně chodíme, mnoho věcí za nás dělají domácí pomocníci. Může tento trend vést k tomu, že se u více dětí projeví dyspraxie? I na to jsem se ptala Olgy Zelinkové.

Současný způsob života přináší ,novinky, zlepšení‘, které jdou paradoxně proti zdravému pohybovému vývoji. Jsou to například tašky a šátky, ve kterých dítě brzy po narození tráví velkou část dne místo přirozeného pohybu. Jde samozřejmě o užitečné pomůcky, které by se ale neměly používat celý den, ale spíše na přenesení dítěte na jiné místo. Pokud ale vidím, že maminka se vydá s dítětem na túru a dítě je po celý den nehybně připoutané na jejím těle, není to podle mě v pořádku, myslí si Olga Zelinková a dodává, že dítě později tráví hodiny u televize či počítače a pohybová aktivita není součástí každodenního života. Čím více času dítě tráví sedavým způsobem, tím je větší pravděpodobnost, že se projeví obtíže při osvojování pohybových dovedností. Ze života se vytrácejí činnosti, které pohybový vývoj podporovaly, např. domácí práce, práce na zahradě, každodenní cesta do školy. Dítě, které mělo nižší předpoklady pro pohybový vývoj, se v každodenních aktivitách rozvíjelo. Dnes díky mnoha vymoženostem dítě nemusí dělat téměř nic, konstatuje odbornice.

Za vznik dyspraxie ale nemůže jen to, že z našeho života postupně mizí manuální činnosti. Proč dyspraxie vzniká?

Přesné příčiny dyspraxie nejsou známé. Do určité míry je to nezralost centrální nervové soustavy, určitou roli může hrát obtížný nebo předčasný porod, dědičnost a v neposlední řadě nezdravý způsob života, které provází dítě od narození.

Dyspraxie a sport

Olga Zelinková jako svého prvního klienta s dyspraxií uvedla hocha, kterému ve druhé třídě hrozila čtyřka z tělocviku. Ptala jsem se jí proto i na to, jak jsou na tom lidé s touto poruchou se sportem, který je důležitou kompenzační aktivitou a přispívá ke kvalitě našeho života.

Určitě je možné i člověka s dyspraxií přivést ke sportu. Některé sporty jsou pro to vyloženě vhodné, například turistika nebo plavání. Některé děti s dyspraxií se naučí i dobře jezdit na kole. Je hodně důležité, aby rodiče neztráceli energii a s dítětem se pouštěli i do této činnosti, ovšem samozřejmě na bezpečných místech, doporučuje Olga Zelinková a dodává, že i v dospělém věku u člověka s dyspraxií mohou přetrvávat pomalejší reakce, horší orientační smysl a odhad vzdálenosti.

Dalším problémem, který podle Olgy Zelinkové dyspraxii provází, je osamělost jejího „nositele“. Zajímala jsem se o to, zda takovéto děti nejsou ve větším ohrožení šikanou.

Je tomu tak a s takovýmito příklady se setkáváme,“ potvrzuje odbornice. „Je to tím, že dítě je neobratné a objektem šikany se stávají často děti, které něco nezvládají a nedokážou se bránit. Když do neobratného dítěte strčíte, padá nebo se kymácí, případně reaguje neadekvátním způsobem, třeba kolem sebe tluče rukama. Je prostě jiné než ostatní a svým chováním na sebe upozorňuje.

Jak s dítětem s dyspraxií pracovat

Ačkoli si podle Olgy Zelinkové mnozí rodiče dyspraktické obtíže svého dítěte nepřipouštějí a nepovažují je za závažné, opak je pravdou. Přesto se rodiče domnívají, že je to přechodný stav, ze kterého dítě vyroste.

Na druhou stranu však rodiče uvádějí, že zhruba na konci předškolního věku si dítě začíná uvědomovat, že je jiné než ostatní, v mnoha činnostech nešikovné. V mé knize jsou uvedeny čtyři konkrétní případy. Jedním z nich je Adámek. Je to dítě s nadprůměrnou inteligencí, slovní zásobou, s netypickými zájmy v podobě šachů. V rozporu s tím jsou pohybové dovednosti, např. strach z výšek, obtíže při nácviku bruslení či plavání. Mnohem horší jsou ale obtíže při oblékání a čištění zubů, popisuje Olga Zelinková.

A když tedy víme, že dítě z těchto obtíží nevyroste, jak s ním pracovat?

Tipů mám hned několik. Především je nutné, aby se rodiči snažili rozvíjet dítě formou zcela běžných aktivit, jako jsou cvičení, turistika, jízda na kole apod. Pokud dítě není pohybově nadané, nemá význam, aby navštěvovalo lekce tenisu, golfu nebo baletu. Bez zvládnutí základních pohybových dovedností, což je přirozená chůze, běh a skok, přináší trénink i pod vedením skvělého trenéra velmi malé výsledky. V mé knížce je stručně uveden tréninkový program pro práci s dítětem s dyspraxií. V podstatně jde o obyčejnou chůzi, běh či skoky, přičemž se zvyšují tréninkové dávky. Bohužel je třeba říci, že běžná cvičení např. v hodinách tělesné výchovy nejsou z hlediska reedukace příliš účinné. Aktivní účast v hodinách tělesné výchovy je však důležitá, protože zajišťuje pravidelný pohyb. Nemůže ovšem být cíleně zaměřená na individuální obtíže. Zkušenosti ukazují, že v případě závažných obtíží je účinná fyzioterapie pod vedením odborníka, který se specializuje na obtíže dětí, uzavírá naše společné povídání speciální pedagožka Olga Zelinková.

zdroj: http://www.rodina.cz/clanek11636.htm

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: