Historické výročí na den 27. listopadu: Proces s Rudolfem Slánským a vynesení rozsudku i nad 14 obžalovanými

Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským proběhl ve dnech 20.–27. listopadu 1952 před Státním soudem v Praze. Předsedou senátu Státního soudu byl JUDr. Jaroslav Novák a hlavním prokurátorem JUDr. Josef Urválek. Všech 14 osob židovského původu bylo obžalováno ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví.

V závěrečný den soudního přelíčení, 27. 11. 1952, byl vynesen rozsudek nad 14 obžalovanými. Jedenáct z nich bylo odsouzeno k trestu smrti provazem:

  • Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ;
  • Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí;
  • Otto Fischl, náměstek ministra financí;
  • Josef Frank, zástupce generálního tajemníka KSČ;
  • Ludvík Frejka, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky;
  • Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ;
  • Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu;
  • Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany;
  • André Simone, redaktor Rudého práva;
  • Otto Šling, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně;
  • Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

Zbývající tři obžalovaní byli odsouzeni do vězení na doživotí:

  • Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničních věcí;
  • Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu;
  • Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí.

Není náhodou, že mezi odsouzenými k trestu nejvyššímu se ocitli i ti funkcionáři KSČ (R. Slánský, V. Clementis, B. Geminder, B. Reicin, K. Šváb), kteří věděli příliš mnoho o pozadí událostí kolem Února 1948 a smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, případně o vyzrazení tajemství výroby atomové bomby Sovětskému svazu. Režim se tak zbavil nepohodlných svědků…

Rozsudek smrti oběšením byl vykonán dne 3. 12. 1952 v ranních hodinách ve věznici v Praze na Pankráci. Tři odsouzenci na doživotí byli propuštěni z vězení na základě rehabilitačního řízení v roce 1963. O pět let později, v roce 1968, obdrželi někteří z odsouzených (popravení in memoriam) od tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody vysoká státní vyznamenání: Vladimír Clementis a Josef Frank – řád Hrdiny ČSSR; Ludvík Frejka, Vavro Hajdů, Artur London, Rudolf Margolius a André Simone – Řád republiky; Bedřich Geminder a Evžen Löbl – Řád práce.

Dosud nejdůkladnější zpracování problematiky procesu s R. Slánským lze najít v knize historika Karla Kaplana: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Mladá fronta, Praha 1992.

***

V době před soudním přelíčením i po něm bylo publikováno velké množství osobních stanovisek i svědectví o R. Slánském a jeho společnících. Nebyli mezi nimi pouze prorežimní novináři či straničtí funkcionáři, kteří se řídili tehdy oblíbeným heslem: „Raději se mýlit se stranou (= KSČ) než proti ní.“

Jedním z nich byl i spisovatel, „salonní komunista“, Ivan Olbracht, který zemřel jen měsíc po vynesení rozsudku († 30. 12. 1952). V článku Konec zrádcův na adresu R. Slánského uvádí toto: „My všichni jsme pracovali se Slánským dlouhá desetiletí, my starší soudruzi jsme s ním pracovali od jeho chlapectví. A přece byl Slánský konfidentem pražské policie od let dvacátých! A nevěděl o tom a nepoznal to nikdo z nás. Pravda, většina dělníků ho neměla příliš ráda. Slánský nebyl člověkem, kterého by si bylo možno zamilovat nebo se lidsky k němu přiblížit. Byl chladný, do sebe uzavřený. V co doufal Slánský? Že se na jeho rejdy nepřijde právě v těchto kritických letech? Anebo když ve svých přípravách už dospěl tak daleko, že vypukne nová válka? Že se stane československým Titem? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Jistě však v nic menšího. Hrál vysokou hru, příliš vysokou. Dohrál. A jediný, kdo ho lituje, jsou jeho dolaroví páni.“ (Rudé právo, 28. 11. 1952)

V souvislosti s přípravou procesu proti R. Slánskému byly v roce 1951 pozatýkány desítky dalších osob, jež byly souzeny v tzv. následných procesech. Jedním ze zatčených a uvězněných byl i tehdejší náměstek ministra zemědělství Josef Smrkovský (1911-1974). Ten se po propuštění z vězení, kde pobýval v letech 1951-1955, proslavil jako jeden z „mužů Pražského jara 1968“, tehdy ve funkci předsedy Národního shromáždění.

Svědectví o tom, jak se choval během vyšetřování kauzy R. Slánského a spol., podal ve svých pamětech bývalý československý prezident z let 1957-1968 – Antonín Novotný (1904-1975). Ten na tyto události vzpomíná takto: „Pamatuji se, když byl Cihla (= Josef Smrkovský, přezdívka, kterou dostal od spolustraníků ve vedoucích funkcích v KSČ – pozn. SN) rehabilitován, jeho první kroky vedly ke mně. Vpadl do domu bez ohlášení, počínal si příliš hlučně. Bral jsem to jako radost z nabyté svobody, mačkal mi ruku a chtěl na mně ujištění, že mne nemusí titulovat ‚soudruhu prezidente‘ z důvodů naší staré známosti. Neustále mi děkoval za propuštění. Pak spustil, že se stal obětí politického mlýna Slánského. Odpověděl jsem mu, že ten mlýn sám pomáhal roztáčet. Byl jsem připraven mu ukázat dopisy, které psal z vězení předsednictvu strany! Jak už jsem vám prve řekl – žaloval v nich na kdekoho! Ty jeho listy se staly dokladem a podkladem pro další zatýkání! Sváděl všechnu vinu na Slánského tak nehorázně, až jsem se musel Rudolfa (rozuměj: Slánského – pozn. SN) zastat. Smrkovský měl na něho tak svrchu, že popadl nůž z tácu s občerstvením a názorně předváděl, jak by se Slánským on naložil. Potom slzel a přesvědčoval mne, že si své vytrpěl, že mu musí být utrpení vynahrazeno. Dal jsem mu do začátku ze svého deset tisíc korun. Rozešli jsme se se slibem, že jeho žádost o přidělení funkce přednesu na předsednictvu, což jsem splnil a on funkci dostal…“ (R. Černý, Antonín Novotný: pozdní obhajoba, Praha 1992, str. 84) A na jiném místě svých pamětí A. Novotný doplňuje: „Smrkovský odhaloval v dopisech Slánského jako nositele protileninských norem ve straně. V jednom napsal doslova, že jestli chceme odhalit protisovětské spiknutí, tak ho chystal Rudolf Slánský, který se připravuje uchopit moc v KSČ.“ (Tamtéž, str. 29)

Svědectví exprezidenta A. Novotného bylo jen jedním kamínkem z mozaiky, z níž se skládá výsledný obraz jedné z tragických kapitol našich nedávných dějin. Bez něj by tento obraz nebyl úplný a dost možná jen černobílý…

zdroj: http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-12-2012/60.-vyroci-procesu-s-r.-slanskym—–phdr.-rostislav-janosik.html

Facebook Comments

%d blogerům se to líbí: