Historické výročí na den 8. listopadu : Bitva na Bílé hoře

Historický kontext

Situace v Evropě před vypuknutím Třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio(koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále. Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva.

V českých zemích počátku 17. století totiž převažovala protestantská víra. To byl asi nejsilnější problém a místo sváru vedoucí k povstání a válce proti panovníkovi. Habsburkové na základě augšpurského míru přivedli do země jezuity, kteří kromě snahy o návrat obyvatelstva ke katolické víře s sebou přinesli i vyšší vzdělanost. Ti se však stali trnem v oku nekatolíkům a vůči nim vzrůstala značná zášť, živená především jejich pastorační úspěšností a též jistým výjimečným postavením. Protestantům byli přitom přislíbeny náboženské svobody Maxmiliánem II. ve formě tzv. České konfese(ovšem pouze ústně, nikdy písemně) a Rudolfem II. ve formě tzv. Rudolfova majestátu, který však spíše jen zostřil situaci a také díky němu byl Rudolf donucen k abdikaci.

Dalším bodem sporu, který vedl až k povstání, byly stavovské svobody. Přesněji jejich ztráta a přechod od stavovského státu k absolutní monarchii. Stavovská obec se pokoušela o udržení svých pozic a práv, které byly již od nástupu Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526 postupně omezovány. Byl to však logický posun. Od vlády Jagellonců byla moc v českých zemích převážně v rukou šlechty a moc panovníka byla značně omezena. Habsburkové se však snažili tento trend zvrátit, centralizovat moc a uchopit ji pevně ve svých rukou.

Doba jim v tom byla nakloněna, neboť právě po Třicetileté válce zůstávaly velmocemi pouze ty státy, které absolutními monarchiemi byly. Tento přesun moci však samozřejmě vyvolával značnou nelibost u stavů. V Evropě se na počátku Třicetileté války buduje řada koalic jako např. ve Svaté říši římsképrotestantská Unie a katolická Liga, což byly spolky zemí sjednocených stejnou konfesí. Evropa se značně polarizovala, nicméně jak se později ukázalo, nešlo pouze o polarizaci díky rozdílnému náboženství, ale (především) kvůli snaze o mocenské vítězství. Např. katolická Francie se vrhla do války na straně převážně protestantských států, jelikož chtěla oslabit moc španělských a rakouských Habsburků.

Předchozí události

České stavovské povstání započalo 23. května 1618 tzv. druhou pražskou defenestrací. Z oken Pražského hradu byli vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius. Jako zázrakem přežili pád a nezasáhly je ani kulky vystřelené těmi, kteří je z oken shodili. Tento nepříliš zdařilý pokus vypořádání se s nenáviděnou panovnickou správou však znamenal počátek povstání, které na dva roky zachvátilo především Čechy, ale o rok později i Moravu, Slezsko a obojí Lužici. Zpočátku ještě oficiálně zůstávali stavové věrni panovníkovi, nicméně využili jeho smrti, aby odmítli jeho nástupce Ferdinanda II. za českého krále.

Místo něj byl z několika kandidátů zvolen českým králem mladý Fridrich Falcký, který měl pro stavy podstatnou výhodu – jeho manželka byla dcerou anglického krále. Finanční či vojenská pomoc z Anglie však nepřicházela, jedině Nizozemí chystající se na další válku se španělskými příbuznými Ferdinanda II. poslalo do Čech nemalou částku určenou k budování žoldnéřské armády. Také pomoc protestantské Unie, na níž stavové při volbě Fridricha spoléhali, se ukázala jako nepříliš silná. Ferdinand II. byl totiž již roku 1619 zvolen císařem Svaté říše římské a proto se mu v této počáteční fázi války ještě neodvážila protestantská Unie přímo postavit.

Stavové zpočátku slavili vojenské úspěchy, když se jim podařilo získat na svou stranu dosud nerozhodnuté moravské stavy a přes Moravu přitáhnout až k Vídni. Zde se setkali s armádou sedmihradského knížete Gábora Bethlena bojujícího proti Habsburkům, která byla povstalým stavům asi největší, i když často spornou, vojenskou pomocí. Ostřelování hlavního města monarchie však nemělo dlouhého trvání, neboť císařská vojska hraběte Buquoye zvítězila v roce 1619 v bitvě u Záblatí na Prachaticku a přiměla tak stavovské vojsko k návratu k obraně Čech.

Císařským přispěchal na pomoc i vojevůdce katolické Ligy generál Tilly s armádou a tím značně rozšířil řady jejich vojska. Stavovské vojsko dokázalo postavit k obraně povstání asi 20 800 mužů. Vojsko Ligy, které však do bitvy nakonec téměř nezasáhlo, čítalo asi 12 až 13 000 mužů, císařské vojsko se pak odhaduje na 14 140 mužů, celkem tedy císařsko-ligistická armáda měla zhruba 26 až 28 000 mužů.

Průběh bitvy na Bílé hoře

Obě armády se střetly 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, jen několik kilometrů od pražských městských hradeb. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Podstatně výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko, jelikož bylo umístěno na návrší a část vojů byla těžko přístupná i z důvodu hlubokých obranných příkopů vykopaných v noci před bitvou. Mělo oproti císařsko-ligistickému vojsku též řadu dalších výhod, jelikož bylo odpočaté, dobře živené a mělo v zádech pevné pražské hradby pro případ ústupu.

Ovšem blízkost Prahy se nakonec ukázala jako nepříliš výhodná, jelikož se prý mnozí důstojníci nedostavili k vojsku a raději trávili svůj čas v krčmách. To však nebyl zásadní problém. Důležitějším se ukázaly peníze, resp. nevyplacení žoldu stavovskému vojsku. Ruku v ruce se zahálkou naverbovaných oddílů šel i nedostatek peněz v pokladnici vzbouřenců, což vedlo k nespokojenosti vojáků a jejich nevelké ochotě k boji. Nicméně ani situace císařskoligistických vojsk nebyla ideální, jelikož jejich síly byly vyčerpány šarvátkami s nepřítelem a rychlým pochodem ku Praze. Řady vojáků od počátku tažení značně prořídly, některé části vojska byly navíc hluboko v týlu a k místu bitvy se dostávaly jen postupně.

Stavovská vojska se seřadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, která se již řadu let u protestantských vojsk užívala, císařsko-ligistické vojsko použilo starší španělský vzor. Ačkoliv zaručovala nizozemská taktika větší akceschopnost a pohyblivost při užití menšího počtu mužů, zvítězila zde nakonec španělská taktika založená na mase útvarů, které byly řazeny ve třech sledech značně do hloubky. Přestože se nizozemská taktika ukázala během třicetileté války jako účinnější, nebyla pro stavovské vojsko roztažené příliš do šíře a nezvyklé na toto schéma příliš výhodná.

K samotné bitvě na Bílé hoře nemuselo dojít, jelikož oba velitelé císařsko-ligistických sil si byli vědomi skutečnosti, že čas hraje pro ně a že na jaře budou v podstatně výhodnější pozici než nyní na podzim. Ke změně strategie a prosazení bitvy je přiměl bavorský kníže Maxmilián, stojící v čele katolické Ligy, který chtěl rozhodné a rychlé vítězství. Hrabě Buquoy nakonec souhlasil s tím, že zkusí sílu nepřátelského vojska ve „velké šarvátce“ a posléze z jejího vývoje usoudí, zda útočit dále nebo se stáhnout.

K útoku bylo vybráno levé křídlo stavovské sestavy, které se zdálo díky terénu nejpřístupnější. Krátce po dvanácté hodině se započal postup téměř dvou tisíc pikenýrů a mušketýrů a asi 1800 jezdců proti levému křídlu, kde ve stavovské sestavě vyztužovaly obranu jedny z elitních oddílů, kterými byly pěší kompanie velitele vojsk českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se však hned při druhém pokusu o útok císařských vojsk daly na útěk dříve než k nim stačil nepřítel vůbec dorazit. K nim se přidávala celá řada okolních jednotek a zmatek stoupal. Ačkoliv se podařilo generálu Thurnovi v čele stavovského jezdectva postup zdržet, stále více jednotek se téměř bez boje otáčelo a prchalo z bojiště.

Císařské velení se brzy rozhodlo podpořit útok dalšími jednotkami. Ale stále ještě nebyla bitva pro povstalé stavy a českého „zimního“ krále prohraná. Ze středu sestavy totiž vyrazil syn druhého velitele české stavovské armády Kristiána z Anhaltu, Kristián mladší z Anhaltu se svou poměrně nepočetnou jízdou. Podařilo se mu překvapivě prolomit řady císařských kyrysníků a později i několik jednotek pěchoty. Tento útok zastavil postup císařských, ale i ligistických vojsk a uvedl některé jednotky do zmatku. Ovšem to byla jen krátkodobá záležitost.

Brzy byla jízda Kristiána mladšího z Anhaltu, mladíka starého pouze 21 let smetena početnějšími ligistickými jezdci. V té době se do týla kolísajícího jižního křídla stavovských vojsk vrhla polská kozácká jízda, která měla za úkol zabránit uherským jezdcům ve spojení s Anhaltem mladším. Uherská jízda se při prvním dotyku s nepřítelem rozutekla, což byl poslední signál pádu levého stavovského křídla a hned poté i středu celé sestavy.

Výsledek

Bitva tak byla prakticky rozhodnuta. Pouze na pravém křídle stavovské sestavy zůstávalo několik oddílů, které hromadně neprchly, ovšem převážně z toho důvodu, že prchnout nemohly. Pozdější legenda dramaticky líčí poslední hrdinný odpor Moravanů, kteří se odmítli vzdát. Realita však byla odlišná. Především nejednalo se o Moravany, jelikož to byly pouze žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy, nejvíce snad bylo v jejich řadách Němců. Výrazný odpor této jednotky byl zapříčiněn tím, že neměla kam uniknout, protože byla obklíčena a v zádech měla zdi letohrádku Hvězda. Také některé jednotky nešťastně umístěné přímo uvnitř zdí nebyly schopny rychle opustit bojiště a byly pobity či zajaty. Proto ztráty na stavovské straně dostoupily asi 1500 až 1800 padlých a několika set až tisíc raněných, stejně jako 700 zajatých. Také se uvádí několik set mrtvých spojeneckých Uhrů, kteří měli zahynout pobiti na útěku a nebo utonout ve Vltavě.

Na straně vítězů zahynulo nebo bylo zraněno asi 1000 císařsko-ligistických vojáků. Rychlé vítězství císařských a ligistických vojsk bylo překvapivé pro obě strany. Císařská strana ji často připisovala vyšší moci, kdežto stavové a protestanti stěží hledali viníka. Nakonec se stala podezřelá ze zrady či alespoň zbabělosti uherská jízda, ovšem to je značně zkreslená představa, kdy se hledala chyba jak už to tak bývá u cizinců. Rozklad stavovského vojska, které se v podstatě ani nepokusilo bojovat, dokumentuje situaci, v jaké se celé povstání na jeho konci ocitlo.

Zimní král Fridrich Falcký uprchl z Prahy a následně i z českých zemí zpět do Falce. Následujícího dne po bitvě město padlo. Na obranu se již nikdo nezmohl, někteří předáci povstání uprchli do Slezska, aby se zde pokusili vybudovat nové pozice proti císaři. Šlo však pouze o zpomalení dějinného vývoje, který znamenal jejich politický konec. Také bývalý český král ve své domovině dlouho nepobyl, jelikož jej brzy vytlačily z Falce španělské a ligistické armády. Zbytky protestantských sil se stáhly do Nizozemí a tím skončila první fáze Třicetileté války nazývaná česká (1618 – 1620) a falcká (1621 – 1623).

Vítězi se stala katolická Liga a rakouští i španělští Habsburkové. Ovšem toto vítězství přililo do ohně a v budoucnu měly následovat další spojenectví zaměřená především proti Habsburkům a jejich moci v Evropě. Následovala Dánská válka (1625 – 1629), Švédská válka (1630 – 1635) a Švédsko-francouzská válka (1635 – 1648) nazvané podle hlavních protihabsburských sil, které v dané době válku vedly. Válka tedy měla ještě dlouhého pokračování a měla zničující následky hlavně pro státy Svaté říše římské, ale také pro české země. Úbytek obyvatelstva byl obrovský, na některých místech se jednalo až o polovinu veškerého obyvatelstva, které bylo z části vyvražděno při drancování, z části podlehlo nemocem a hladu či uprchlo do oblastí nezasažených válkou.

Historický význam

Konec války znamenal až mír uzavřený roku 1648 ve městech Münsteru a Osnabrücku ve Vestfálsku. Válka znamenala především posílení mocenské pozice Francie a Švédska a naopak oslabení Španělska, které ztratilo řadu území a odtrhlo se od něj i dočasně připojené Portugalsko. Pro rakouské Habsburky skončila válka o poznání lépe, ačkoliv nepříliš příznivě. Přesto se jim podařilo udržet si své postavení v dědičných zemích, jimiž byly i české země, což kompenzovalo ztrátu vlivu za hranicemi.

Pro české země pak byla rozhodující právě bitva na Bílé hoře. Ačkoliv další boje probíhaly i na domácím území, nebyly již z hlediska směřování země příliš významné. České království ztratilo Horní a Dolní Lužici v roce 1635, která byla na základě dohody císaře a saského kurfiřta přidělena Sasku. Díky vítězství nad povstalými stavy se panovníkovi podařilo upevnit svou moc a naopak značně oslabit stavovské pravomoci. Do země se též vraceli jezuité stojící v čele změn nesoucí název rekatolizace, katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se znovu stává většinovým a spolu s ním přichází po válce kulturní obroda ve formě baroka, které zacelilo mnohé rány způsobené dlouhou válkou.

Tento jev však bývá i v dnešní době značně opomíjen, jelikož (jak již bylo na počátku řečeno) bylo doposud toto období pro mnohé spisovatele a dokonce i historiky onou pověstnou dobou temna a útlaku národa. Bílá hora též znamenala setrvání v habsburském soustátí až do roku 1918, se všemi svými pozitivy i negativy. Mezi osobnostmi, které se bitvy na Bílé hoře zúčastnily nelze opomenout významného francouzského filosofa, který bojoval v řadách katolických jednotek. Byl jím René Descartes. Ten se po bitvě účastnil války ještě celý rok, ale po úmrtí svého velitele generála Buquoye v Uhrách odchází zpět do Francie, kde se svou filosofickou činností proslavil daleko více, než by se mu bylo podařilo ve vojenské uniformě.

zdroj: http://www.bellum.cz/bitva-na-bile-hore.html

%d blogerům se to líbí: