Kamill Resler : Muž, který musel obhajovat ďábla

Jméno Kamilla Reslera z našeho povědomí dávno vypadlo, ale do dějin české justice se tento muž zapsal jako obhájce ex offo nacistického válečného zločince K. H. Franka.  Tuto roli převzal na jaře 1946 nedobrovolně a byla nejtěžším úkolem jeho právnické kariéry. Věděl, že klient proces nikdy vyhrát nemůže a jemu samotnému nepřinese zisk ani slávu…

Když po válce předali Američané dopadeného Franka čs. úřadům a padlo rozhodnutí, že bude postaven před Mimořádný lidový soud, začala Advokátní komora hledat vhodného kandidáta na místo Frankova obhájce. Z právního hlediska to byla prekérní situace. Bylo žádoucí, aby obhájce měl, zároveň však nebylo jasné, na čem má být obhajoba založena.

Ti, kterým komora funkci nabídla, okamžitě odmítli. Známý pražský advokát JUDr. Jaroslav Melen – poté, co se mu doneslo, že je mezi kandidáty – před kolegy například prohlásil, že bude-li ustaven, „svlékne se do naha, hodí si přes rameno prostěradlo, vyjde na nábřeží a bude volat: Já jsem Ježíš Kristus!“

Kde vzít zkušeného právníka, který dokáže být objektivní a nezneužije procesu, aby si takzvaně udělal jméno? Volba nakonec padla na renomovaného JUDr. Kamilla Reslera.

Právník a milovník knih

Tehdy třiapadesátiletý právník měl vynikající pověst člověka nebojácného a zásadového. Navíc uměl perfektně německy, což při rozhodování v Advokátní komoře také sehrálo svou roli.

Pocházel z rodiny berního oficiála a práva začal studovat v roce 1917 na Karlově univerzitě, když už měl za sebou tři roky válečné vřavy jako důstojník horských myslivců a z bojiště ho tehdy vysvobodil záchvat malárie.

V uniformě však zůstal a po vzniku samostatného státu se jako bytostný vlastenec a sokol stal jedním z velitelů nové čs. armády. Na jaře 1919 byl poslán na Slovensko, kde byl v bojích s příslušníky Maďarské republiky rad vážně zraněn do stehenní kosti a lékařům se jen zázrakem podařilo levou nohu zachránit. Zůstala však už navždy o několik centimetrů kratší.

Po právnických studiích nastoupil Resler v roce 1920 do advokátní kanceláře JUDr. Josefa Scheinera (náčelníka Sokola), s jehož synem chodil před válkou v Praze do stejného ročníku gymnázia. Za několik let si Resler otevřel vlastní advokátní kancelář a mezi jeho klienty patřili především spisovatelé, dramatici, grafici nebo nakladatelé.

Zřejmě i proto, že on sám miloval knihy a byl jejich vášnivým sběratelem, jakož i bibliofilií, přičemž mnohé bibliofilské tisky i sám vydával. Byl proslulý svou bohatou knihovnou slovanských starožitností a shromáždil také unikátní soubor čarodějnických tisků (knih o procesech s čarodějnicemi, o středověkém útrpném právu či zvůli).

Nežádal ocenění zásluh

Ve třicátých letech se Resler stal významným pražským advokátem s pověstí obhájce, který se nebál ujmout ožehavých úkolů. Snad nejznámější kauzou byl v roce 1935 případ německého bankovního ředitele Antona Kiesewettera, obviněného ze spolupráce s nacisty a obžalovaného podle zákona na ochranu republiky.

Nakonec nebyl tento Reslerův klient jeho zásluhou ani souzen, a to v myslích mnoha lidí nebylo správné. Vlastenecky smýšlející Čechoslovák – a navíc sokol – nemůže přece obhajovat Němce, zvlášť když jde o obvinění z velezrady, psaly některé české listy.

V prvních měsících protektorátu se Reslerova advokátní kancelář stala místem pro tajné schůzky. Přes jiného svého gymnaziálního spolužáka, Jiřího Sedmíka (někdejšího tajemníka Edvarda Beneše), se zapojil do ilegální práce a staral se o ženy a děti odsouzených nebo popravených odbojářů.

Po zatčení Sedmíka spolupracoval Resler s Přípravným národním revolučním výborem, pomáhal odbojovým skupinám napojeným na Josefa Balabána a Josefa Mašína, ale byl například i poradcem v trestních věcech českých lidí při soudech. V posledních týdnech války získal cenné informace o diferenciaci členů protektorátní vlády a jejich plánech, které pak byly prostřednictvím České národní rady sděleny vysílačkou zahraničnímu odboji.

Po válce se nehlásil o ocenění svých zásluh a nevstoupil do organizace protifašistických bojovníků. Nečekal na vyznamenání, na pocty ani na výhody.

Jsem podjatý jako každý Čech

Možná i díky zkušenostem z případu Kiesewetter se Kamill Resler držel stranou soudních procesů, které probíhaly na základě Dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců a zrádců a Dekretu o Národním soudu z 19. června 1945.

„Byl jsem tehdy odhodlán, že nepřijmu obhajování u výjimečných soudů vůbec,“ napsal později. „Ale na naléhavou žádost přítele, osvobozeného politického vězně, jemuž jsem byl zavázán, převzal jsem v prosinci 1945 obhajobu Otty Bláhy.“

Tento generál protektorátního četnictva byl nakonec odsouzen k trestu smrti a veřejné mínění mu upíralo možnost kremace v obřadní síni ve Strašnicích. I takové vášně vyvolávaly retribuční soudy.

Tehdy už se ale na pořad dne dostal proces s bývalým státním tajemníkem K. H. Frankem. Nikdo z oslovených neměl o funkci obhájce ex offo zájem. Bylo totiž zřejmé, že určený advokát bude muset čelit tlakům žádajícím nemilosrdnou odplatu tomu, kdo byl jedním z hlavních strůjců národního neštěstí.

Advokátní komora nakonec 16. března 1946 ustavila do nevděčné funkce Kamilla Reslera, ačkoli v té době zastával místo zástupce žaloby Advokátní komory a jeden paragraf platného řádu ustavit takového funkcionáře obhájcem ex offo nedovoloval.

 „Bránil jsem se všemi právními prostředky,“ vyprávěl o tom později Resler na jedné ze svých mnoha besed, „ale komora mne odmítla zprostit dokonce i tehdy, když se přihlásil pražský advokát JUDr. Jaroslav Stehlík, který byl ochoten dobrovolně obhajobu převzít.“ Marné byly i Reslerovy námitky, že je vůči Frankovi „podjatý stejně jako každý Čech, protože mu popravili a uvěznili mnoho přátel“.

Nikdy Frankovi nepodal ruku

Přijetím nedobrovolné povinnosti se Kamill Resler ocitl v takřka neřešitelné situaci, připomínající kvadraturu kruhu. Jako zkušený advokát věděl, že jeho klient proces vyhrát nemůže. Obhajoval člověka, kterého snad celý národ považoval za nepřítele číslo jedna. Přitom chtěl dostát stavovské cti a profesionálně plnit funkci obhájce. To znamenalo neopominout jedinou zákonnou možnost ve prospěch obžalovaného.

Přelíčení se z předpokládaných tří týdnů protáhlo na dva měsíce. Každý den po skončení řízení chodil Resler k Frankovi do cely a probíral s ním projednávané otázky. „Frank přenesl se poměrně snadno přes skutečnost, že jsem mu nikdy, přicházeje, odcházeje, nepodal ruku a že jsem tak udržoval odstup,“ vzpomínal později.

V mnohých debatách na cele se Frank snažil svého obhájce přesvědčit, že hlavním viníkem je Hitler, Himmler, Neurath, Heydrich i další. Že on sám nebyl iniciátorem, ale jen vykonavatelem cizích rozkazů.

„Zato byl velmi uspokojen, když jsem mu předložil svůj obžalovací spis, kterým jsem prováděl právní námitky, přes něž nebylo z hlediska právní vědy snadno přejít. Den poté označil je za vynikající, ale hned připojil dotaz, co od nich očekávám, zda průtah, oddálení…“

V mnohých, až stereotypních debatách na cele se Frank snažil svého obhájce přesvědčit, že hlavním viníkem je Hitler, Himmler, Neurath, Heydrich i další. Že on sám nebyl iniciátorem, ale jen vykonavatelem cizích rozkazů. Resler mu nikdy nezatajoval, že jeho situace je kritická a že bojuje o život.

Frank přesto – podle Reslerových vzpomínek – neustále opakoval, že je politický vězeň a „počítal s tím, že nacističtí vůdci budou uvězněni na nějakém místě, kde – přísně střeženi – budou moci žít. Poznamenal, že myslí, že jejich osud bude podobný osudu Napoleonovu.“

Navrhoval pro klienta blázinec

Jejich nekonečné rozhovory možná Reslera inspirovaly k nápadu, jak v rámci zákona využít jedné z možností obhajoby. Při jednání soudu 11. dubna navrhl, aby bylo nařízeno Frankovo psychiatrické vyšetření. Chtěl, aby se tribunál mohl přesvědčit, že obžalovaný není schopen posuzovat rozměry vlastního chování ani jednání a lidskost svého národa.

„Už sama ideologie nacismu je zrůdná,“ pronesl Frankův obhájce ex offo. „Cožpak může psychicky zdravý člověk přisvojit si právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti? … Přitom obžalovaný je přecitlivělý k vlastní osobě, rodině a dětem, k činům, které se nějak dotýkají jeho zájmů. Vůbec nechápe, že důsledná oddanost vůdcovi, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým jiným normám. Jak tedy může být souzen a potrestán za své skutky?“

Reslerův návrh všechny překvapil. I samotného Franka. Na dotaz předsedy, co o tom soudí, odpověděl, že o obhájcově návrhu nevěděl a že se na něm ani v nejmenším nepodílel. Veřejný žalobce posléze Reslerův návrh odmítl se zdůvodněním: „Frank byl mnohokrát vyslýchán, napsal mnoho dopisů a elaborátů a všechny mají svou logiku… Má dostatek rozumu a schopnost rozpoznat spáchané činy.“

Nicméně Resler i ve své závěrečné řeči 27. dubna 1946 – aniž by vyvracel ty části obžaloby, které Frank přiznal – se snažil přesvědčit soud o „duševní chorobě obžalovaného v době žalovaných činů“ s odkazem, že „nacismus nebyl jen chorobou několika vůdčích osob, ale celého národa“.

I když zřejmě nedoufal v účinnost své argumentace, uzavřel Resler svou závěrečnou řeč návrhem, aby „příslušné soudní úřady umístily obžalovaného trvale v uzavřeném ústavě pro choroby mysli“.

„Na to nadělám“

Frank však skončil 22. května 1946 na šibenici, nikoli v blázinci. Dopoledne téhož dne žádal Resler soud o podporu své žádosti o milost, kterou podal 21. května prezidentovi republiky.

„Nevíme, je-li odnětí života ve skutečnosti vůbec trestem,“ kladl řečnickou otázku. „Je tedy třeba, aby soud zvážil, není-li právě v případě souzeného účelné a pro lidstvo potřebné, aby zůstal živ, třebas doživotně uzavřen v žaláři, aby mohlo se z paměti současníků a vědeckých spisů zvěděti o konečných účincích Adolfa Hitlera… pro výstrahu budoucím pokolením.“

Mnohem později, při jedné přednášce v Nasavrkách, prozradil Resler krajanům tehdejší Frankovu bezprostřední reakci. Prý řekl: „Na to s…“ Byla to Frankova poslední slova v soudní síni a slyšelo je pouze několik uší v nejbližším okolí. Neocitla se tudíž v oficiálním zápise jednání a kultivovaný Resler je po letech před posluchači interpretoval výrazem: „Na to nadělám.“

Zpráva o posledních hodinách

Za obhajobu ex offo se Kamill Resler nedočkal zákonem stanovené odměny. Přitom mnohé listy jeho korektní přístup ocenily a obstál i podle názoru amerického prokurátora u norimberského tribunálu Roberta Jacksona, který se objevil v pankrácké soudní síni.

V době, kdy končil proces s Frankem, přibíral už Resler ožehavé obhajoby některých protektorátních politiků (předsedy vlády R. Bienerta, ministrů J. Kaprase a J. Havelky) i několika dalších mužů se složitou minulostí. (Kapras a Havelka byli zproštěni obžaloby, Bienert odešel s třemi roky nepodmíněně.)

Ještě před únorem 1948 se dostal v souvislosti s jedním procesem ve východních Čechách do sporu s dvěma redaktory Rudého práva, které zažaloval. I když posléze na radu přátel žalobu stáhl, vystavil mu akční výbor Advokátní komory v dubnu 1948 půlroční zákaz praxe.

Okamžitě se ohradil a při odvolání se poprvé zmínil o své odbojové činnosti za nacistické okupace. Akční výbor dlouho mlčel a teprve v září svou klatbu zrušil. Znechucený Resler ale po dalších dvou měsících sám s advokacií skončil.

Vrátil se ke svým největším zálibám: ke knihám, psaní literárních studií a práci ve vědeckých institucích. Staral se o pozůstalost mnoha umělců, dělal excerpce pro odborné ústavy. Na sklonku života se ponořil do soupisů knih z hořovické a křivoklátské zámecké knihovny, které byly sváženy do Národního muzea.

Sepsal také podrobnou zprávu o posledních třech hodinách života svého nedobrovolného klienta, kterou sám nazval Zaniknutí K. H. Franka. Škoda že podobné svědectví nezanechal také o stovce dalších hodin, které spolu strávili na cele při nekonečných debatách.

Kamill Resler, ďáblův advokát proti své vůli, zemřel 11. července 1961.

zdroj : https://www.novinky.cz/veda-skoly/466435-muz-ktery-musel-obhajovat-dabla.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: