Kateřina Valachová : „Seniorům dlužíme. Je třeba to přiznat“

Diskuse o potřebě masivního oddlužení občanů České republiky nabírá na obrátkách. Všichni se asi shodují v tom, že je těžké žít v zemi, kde má skoro jeden milion lidí minimálně jednu exekuci. A tam shoda končí.

Tradičně proti sobě stojí dva tábory. I uvnitř politických stran. Ukáži to na příkladu z nejsilnější parlamentní formace, tedy z ANO. Na jedné straně stojí lídr pražské podzimní kandidátky v Praze Patrik Nacher a říká: „Dluhy se musí zaplatit do koruny, protože jinak zavládne morální hazard.“ Na straně druhé je ministr spravedlnosti Robert Pelikán: „Situace je neudržitelná a většina dluhů je stejně nevymahatelných. Je třeba udělat velkou změnu.“

ČSSD stojí na straně lidí a nikoliv bank, ale co bank – hlavně různých šejdířů s dluhy, kteří mají v názvech slova jako „financial“ či „finance“, „capital“, „credit“, „smart“ a nebo „OK“. Takže podporujeme a budeme podporovat co nejširší možnost oddlužit obyvatelstvo. Je v tom i kus pokory. Protože i my jsme byli u toho, když se příliš pomalu měnily zákony, kterým byli naprosto nedostatečně chráněni spotřebitelé, které upravovaly půjčování peněz, ale umožňovaly jen lehce maskovanou lichvu nebo podvody s pokutami a sankcemi, které příliš pomalu zamezily kšeftování s dluhy, nebránily zmnožování pohledávek tak, aby se ke každé dal připočítat nový náklad exekutora a nová odměna. I když sociální demokraté ve srovnání s jinými, třeba s ODS, TOP09, či s lidovci (a dalo by se pokračovat) nesou vinu menší, čistý štít v této věci nemáme.

Proto podporujeme novelizaci insolvenčního zákona a podporujeme možnost, aby dosáhli na oddlužení i lidé, kteří ve skutečnosti mohou ze svých dluhů splatit naprosté minimum. Navrhovaná sedmiletá lhůta „trestu“ v podobě dohledu nad jejich financemi, kde přijdou o vše nad rámec opravdu naprostého minima, je dostatečná. A proto ale také chceme zvláštní režim pro skupinu, která byla v minulosti nejvíce ohrožena podfukáři, prodejci – citovými vyděrači a dalšími lidmi, kteří umným způsobem dokázali využívat nedostatečnosti zákonů. Tedy pro naše seniory. Právě tuto skupinu obyvatel jsme ponechali (teď myslím „my“ jako politickou reprezentaci celkem) nejvíce napospas „novým poměrům“.

Chceme pro ně proto v rámci nového znění insolvenčního zákona postup rychlejší a méně bolestivý.

Proč? Je to jednoduché. Protože pro mnoho z nich je sedm let to stejné, jako „doživotí“

Stačí se podívat do insolvenčního rejstříku a takových případů najdete mnoho. A tam jsou pouze takové případy, kde byla v souladu s nynější úpravou zákona naděje, že dlužník dokáže zaplatit během pěti let alespoň třicet procent svého dluhu. Když se zaměříte na případy seniorů, naleznete skutečně vysoký počet takových, které končí smutným usnesením soudu „o zastavení řízení vůči zemřelému dlužníkovi“.

Namátkou příběh z okresu Ústí nad Orlicí. Jsme na konci prvního desetiletí našeho století a dvěma lidem na hraně důchodového věku postupně poskytnou různé finanční instituce 15 (!) půjček. Začne to nevině menším úvěrem od malé firmy (ale s velkými poplatky, jak se ukáže). Na zaplacení prvního úvěru si vezmou manželé úvěr nový, ale i tady zafungují ta malá písmenka „úplně dole“. A tak to pokračuje dál, až dva senioři bydlící v domku s odhadnutou hodnotou 170 000,– korun (pro jeho mizerný stav) nasbírají úvěry za skoro 900 tisíc korun, které s příslušenstvím a množícími se dalšími náklady dělají brzy více než milion. V roce 2010 již nejsou schopni splácet prakticky nic. V květnu 2012 je jim povoleno oddlužení splátkovým kalendářem. Dokud paní může, pracuje při důchodu na poloviční úvazek. V červnu 2016 ale umírá. Manžel splácí již jen ze svého starobního důchodu. Na konci pětileté splátkové lhůty se podaří splatit 26 procent dluhu. Tedy méně, než požaduje zákon. Věřitelé nicméně dostali 311.273,– korun. Soud uzná, že dlužníci a poté osamocený dlužník vynaložili veškeré úsilí a přes nedodržení hlavního kritéria rozhoduje o splnění oddlužení. Než ale kýžený dokument doputuje k dlužníkovi, ten 10. 12. 2017 umírá také.

Nemusela jsem tento příběh hledat nijak dlouho. Ostatně během pár desítek minut u insolvenčního rejstříku jsem našla dalších pět případů, kdy dlužník zemřel během insolvenčního řízení. Stačilo se zaměřit na případy, kdy rodné číslo nekončilo čtyřčíslím, ale trojčíslím. Bylo to hodně smutné čtení. A mezi věřiteli se opakovaly pořád ty stejné firmy. Nebo spíše „staré známé firmy“.

Když někdo říká, že dluhy se mají platit, je to jistě naprostá pravda. Ale za jakou cenu? A jakou odpovědnost by měly nést společnosti, které půjčovaly lidem, u kterých schopnost splatit závazky byla zjevně skoro nulová a riziko obrovské? Je čas najít řešení. Takové, které mimo jiné uzná, že jsme naše seniory ponechali tak trochu „napospas“ době společenských a ekonomických změn, které nestíhali ani lidé daleko mladší, že jsme nechali řádit šejdíře a „šmejdy“ mezi generacemi, které byly nejméně odolné. Dlužíme naši seniorům daleko více, než oni dluží finančním institucím.

zdroj: https://www.cssd.cz/aktualne/blogy/seniorum-dluzime-je-treba-to-priznat/

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: