Jako titulek k dnešnímu článku jsem použila lehce pozměněný citát Karla Čapka, jenž na mě někde nedávno vyskočil na internetu. A musím říct, že už dlouho mi nic nepřišlo tak hluboce pravdivé – zvlášť dnes, v době, kdy se prostřednictvím internetu může každý ke všemu vyjadřovat. Při pohledu do diskusních fór to často vypadá, že jsme národ erudovaných odborníků takřka na všechno. Ale téma anonymních komentářů nechme dnes stranou. I v běžném, rozumějte kontaktním životě, se s kritikou totiž můžeme setkat každý den. V práci, doma nebo třeba na ulici, když nějaký uvědomělý spoluobčan pocítí nutkavou potřebu vyjádřit se k tomu, že si čtete časopis, jenž zrovna jemu „nevoní“.

Říká se, že kritizovat je snadné. A já bych k této velké pravdě ještě dodala, že určitý druh lidí bere kritizování ostatních v podstatě jako kompenzaci vlastní nedostatečnosti. To samozřejmě není z mé hlavy. Jste na kritiku přecitlivělá? Pak vězte, že kritika je mnohdy zkrátka i jen převlečená závist… Rozlišit oprávněnou a konstruktivní kritiku od té potřeby výše uvedené je mnohdy tvrdý oříšek. Když se to naučíte, stačí pak už kritiky z té druhé skupiny od sebe „odrážet“ a hlavně si jejich slova nebrat osobně.