Malé zázrkay aneb příběhy Zdravotních klaunů – ambulance

Třicet let jsem bydlel nedaleko motolské nemocnice v Praze. Pod okny vyjí sanitky v obou směrech a vozí nemocné tam a zdravé zpátky. Lidé na tramvajovém ostrůvku si zacpávají uši, přivírají oči před zvířeným prachem, přivírají oči možná i před tím, že nějaké nemocnice vůbec jsou, že nemocnice nejsou výmyslem televizních scénáristů, že právě teď někdo z nás prožívá těžké chvíle, právě teď se někomu změnil život, snad návratně, snad jen na několik chvil nebo dní, možná nenávratně. Možná ho nemocniční brána spolkne a  už nevydá. Tak jsem se i já naučil zacpávat si před jekotem sanitek uši, přivírat oči před žlutou šmouhou, která závratnou rychlostí někoho právě odváží do zpomaleného času nemocničního pokoje, do nepohodlí zvýšené péče, do ústavní postele a povlečení.

Zatímco v restauracích jsme zvyklí na dětské porce a dětské koutky s pastelkami, obchody s oblečením samozřejmě nabízejí maličké džíny, kostkaté košilky a sluneční brýličky nejmodernějšího tvaru a dokonce i v supermarketech mohou děti nastoupit do nákupních vozíků s  volantem a  záchrannými pásy, rychlá lékařská pomoc měří všem stejně, a tak i pro malé děti přijíždí sanitní vůz standardní velikosti. I to největší sanitní auto řítící se ulicí, kvílející tak, že se to odráží od našeho stropu v poschodí a dopadá to až na mě skrčeného v rohu kanape, dokonce i vrtulník, který vypadá jako hračka na vysílačku, dokud nedosedne na pláni nad nemocnicí na zem, i ten vrtulník i ta velká sanitka mohou vézt ty nejmenší pasažéry, a to bez dětského koutku a beze všeho, na co v takové chvíli nezbývá čas.

A  potom se otevře brána nemocnice (dnes je to červenobíle pruhovaná závora, jako pokácený komín, jako policejní páska, jako překážka na běžecké trati), rychlost a hluk nám zmizí z očí a uší a my se můžeme vrátit k našim každodenním starostem. Teprve tady, za  bránou, kde zrychlený čas prudce brzdí a mění se na svůj opak, na čas zpomalený, je zase možnost zastavit se a třídit dospělý do modrého či hnědého pavilonu, děti do šedého, napůl starého, napůl zrekonstruovaného, s červenými a modrými lampasy schodišť na bocích. Ale pro vás je i všechno staré najednou nové, protože váš život se přerušil v nečekaném místě a navázal na něj roztřepeným koncem nějaký nový a nečekaný příběh, který se nutně musí zdát, alespoň ze začátku, cizí.
Přestěhovali jsme se a já jsem se těšil, že už nebudu muset uhýbat tělem a pohledem sanitkám, zacpávat si uši, mhouřit oči. Přestěhovali jsme se z Košíř do Střešovic. Na konci naší ulice je brána s červenobílou závorou a písmeny ÚVN, tedy Ústřední vojenská nemocnice. A tak si pořád ještě zacpávám uši a mhouřím víčka jako v prudkém slunci, ale začínám si zvykat.

Pomáhá mi v tom jeden známý – branami nemocnic prochází neohroženě tam a zpátky už devět let a jeho kroky vždycky neomylně vedou do šedivé budovy s  modročervenými schodišti, kam se do peřin a polštářů zpomaleného času, do peřin a polštářů s modrými pruhy a nemocničním logem ukládají velkými sanitkami přivezené děti. (Barvy jsou samozřejmě různé, jako jsou různá místa a města, dosaďte si tu vaši, pakliže ji znáte.)

 Ten člověk se jmenuje Motyka a říká o sobě, že je doktor. Máme k sobě hodně blízko, někdy dokonce tak, že byste jednoho od druhého nerozeznali. Přeléváme se jeden do druhého, jsme jako bratři, dvojčata, která už se ale příliš nevídají, protože zatímco on tráví čas ze všeho nejraději na dětských odděleních nemocnic, já mám z nemocnic přeci jenom strach. Říká mi, že nemusím, ať se někdy přijdu podívat na jeho vizitu, že v nemocnicích se děti i smějí, že to jsou prostě pořád děti, tady, nebo jinde. Nechávám se tedy nakonec přemluvit a jdu s ním, zacpávaje si uši a mhouře oči už ze zvyku před tou bíločervenou závorou, před cílovou páskou závodících sanitek. Přivřenými víčky zkoumám také jeho kolegyni, se kterou se setkávají před vchodem („Tohle je doktorka Nesmírná,“ představuje nás, ale já polozacpanýma ušima slyším jednou „Svíčková“, jindy zas „Výborná“ nebo „sestra Bětka“
nebo dokonce „zdravotní bratr Hubert Horký“ a  jak se všechny ty jeho kolegyně a kolegové jmenují).

Procházíme dlouhou chodbou ambulance, kde pod obrázky cizokrajných scenérií, exotických zvířat a klaunů netrpělivě poposedávají děti s rodiči. Pak zahýbáme do další dlouhé chodby, chodby bílé, provizorní, sádrokartonové, s naváděcími světly zářivek nad hlavami, míjíme dveře označené tajemnými nápisy „Kyslíkové bomby“,Ambuvaky“, „Mléčná kuchyně“, „Uzávěry medicinálních plynů“, „Zákaz vstupu“. Skleněná stěna schodiště je polepena barevnými bublinami a v těch bublinách se na pozadí lékařů, lékařek a sestřiček, stoupají cích či sestupujících v bílých pláštích po schodech některého z deseti motolských pater, prohánějí potápěči, zvedají se zvědavé psí čumáky, míhají se ptačí křídla. Musíme už být blízko. Můj přítel a průvodce Motyka mačká zvonek označený „Sesterna“, zatímco Nesmírná zkušeným pohledem měří přes skleněnou výplň dveří zšeřelou chodbu,
po které občas někdo přejde, sem tam někdo vyhlédne směrem ke dveřím, pár drobných kroků přecupitá z jednoho pokoje do druhého, a další se pomalu a opatrně překolébá, pronásledován rozkročenými pavoučími nožkami infuzního stojanu.

Otvírám oči, abych se v tom šeru trochu rozkoukal, ale sotva zahlédnu název oddělení, zase je raději přivírám a snažím se myslet na jiné věci, jenže to už to ve dveřích cvakne, jako když si někdo z dlouhé chvíle prolamuje klouby, a já jsem jakoby průvanem vtažen dovnitř (jsou to Motykovy ruce – prý je chirurg, ale teď se mnou rozhodně nejedná rukavičkách, teď tlačí, jako bych já byl ty dveře, kterými se na to oddělení vchází). Na botách mi šustí modré igelitové návleky, kterých je tu v košíku v balíčcích sepnutých gumičkami ještě tolik, že by se do nich mohly obout všechny moje vzpomínky, které sem budou od této chvíle přicházet, obouvat se a zouvat, některé jejich barvy budou blednout, zatímco jiné zazáří. Vzpomínat začíná také Motyka. Poslouchám ho a mezitím vstupujeme do skladu, který poslouží jako provizorní šatna. Nesmírná si navléká zelené šaty a do vlasů vplétá mašli podobného odstínu, která ze všeho nejvíce připomíná hlávkový salát. Motyka zapíná těsnou černou vestičku a u krku uzluje snad už pátou vázanku. Do uzlu se připlete silikonová gumička s červeným nosem. Doktor se při svém vzpomínání občas zajíkne, sem tam mu,
sotva slyšitelně, uklouzne pokažené „ř“…

zdroj: http://www.zdravotniklaun.cz

Facebook Comments

%d blogerům se to líbí: