Našinec na Bali! Nežertujeme! Pojďme se podívat jaké to je být českým občanem na Bali

Michal Štefl pobývá na Bali několik dlouhých let. Jaké je to pro našince se uchytit v této exotické zemi? Jaké je soužití s místní komunitou? Na to odpoví nejen dnešní rozhovor s našincem na Bali, ale také připravovaný reportážní seriál, který začíná právě tímto článkem.

Představíte se nám prosím? Řekněte nám o sobě a své životní pouti?

Jmenuji se Michal Štefl a pocházím ze Zlína, kde jsem až do svých 19-ti let vyrůstal a vystudoval integrovanou střední školu technickou – obor management strojírenství. S pravděpodobně velmi dobře nalajnovanou budoucností jsem úspěšně odmaturoval a poté rok pracoval v jedné strojírenské firmě ve Zlíně. To byl první a do dnešního dne poslední hlavní pracovní poměr, který jsem v ČR kdy měl. Osud tomu, ale zřejmě chtěl jinak a při začínající finanční krizi, kdy prostě nebylo mladým lidem přáno si vydělat a hlavně nějaké peníze z výplaty ušetřit, jsem se rozhodl zkusit štěstí někde ve světě. Nevěděl jsem nic, neuměl jsem anglicky, neměl jsem ani mnoho peněz a bydlel jsem jako téměř každý začínající mladý člověk v pronajatém bytě. Jednoho rána jsem šel k  naší paní kantýnské na klasickou montérskou snídani, panáčka slivovice, 2 párky s rohlíkem a hořčicí a ta mi pověděla, že je její syn už pátým rokem na Novém Zélandu a že bych se na to měl tady vykašlat a odjet. Nevěděl jsem kde to je, ani jak se tam dostanu, ale i tak jsem s jistým zájmem poslouchal její vyprávění.Michal se nadechuje a pokračuje ve svém vyprávění.

Po práci jsem si sedl k internetu a něco si o Zélandu načetl a do 14-ti dnů jsem měl vyřízené letenky i víza. Tenkrát to bylo daleko jednoduší než dnes, jelikož Zéland byl pro české turisty hodně, hodně velká rarita. Dnešní kvóta je 1200 míst na WHS vízum, které se otevírá tuším v březnu a je běžně vyčerpáno během 5-ti minut. Tenkrát jsem žádal v září a bylo pořád ještě 989 volných míst. A tak jsem prostě dal výpověď, prodal svoje auto, které jsem dostal od táty za maturitu a za peníze z něj jsem si koupil letenku a půjčil si od táty, kterému chci touto cestou moc za všechno poděkovat dalších 50 000 korun a odletěl jsem na Nový Zéland. Bez angličtiny, bez peněz a bez plánů. Každý mi říkal že do 14-ti dnů budu zpět, což se taky téměř stalo, nicméně i přes tyto těžké začátky jsem vše zvládl a tak to vše začalo. Je to už 12 let a já jsem pořád pryč z ČR. Žil jsem na Novém Zélandu, Srí Lance, Anglii a Norsku, všude kde jsem žil jsem samozřejmě pracoval, jelikož z něčeho se život musí platit! Hlídal jsem ovce, dělal jsem víno, lovil jsem kraby, boural skleníky, stavěl skleníky, boural a stavěl hotely, sázel jabloně, sbíral třešně, sekal zahrady hodně bohatým lidem a také jim čistil bazény. Prošel jsem opravdu hodně pracemi a brigádami, některé byly těžké, některé byly velmi dobré, co jsem si jen mohl přát. Za každou zkušenost jsem nesmírně rád a žádné zkušenosti nelituji. Chtěl bych říci, že není třeba se bát odjet. Pokud člověk chce a má vůli, všude si najde práci, naučí se jazyky a v podstatě se může kdekoliv usadit, neboť kde je vůle tam je cesta!

Jak se český muž dostane na Bali a v jakém souznění je s tamní komunitou?

Balijský příbeh začíná paradoxně na druhé straně světa v Liverpoolu, tímto zdravím naše ,,pool crew,, oni budou vědět. Pracoval jsem tam jako mnoho dalších Čechů a Poláků ve skladu. Bydlel jsem v malém bytě, kde nás bylo opravdu hodně, spal jsem s kamarádem na jednolůžkové posteli jen abychom ušetřili za nájem, ale byla to sranda. Rád na toto vzpomínám. Nicméně jsem už tenkrát obchodoval v rámci binární obce a celkově se zajímal o trading. Můj den probíhal tak, že jsem pracoval na odpolední směny, každý den a také jsem odpracoval 3 hodiny přesčasů. Přijel jsem  v 1 hodinu ráno domu, šel spát a ráno v 8 hodin jsem vstal a začal obchodovat. Ve 12 hodin jsem musel přestat, jelikož mě čekala práce ve skladu. Jednoho dne jsem si spočítal, že jsem schopný si „naobchodovat“ stejnou částku jako za 12-ti hodinovou směnu ve skladu. Vzpomíná Michal a pokračuje.

Samozřejmě ne vždy jsou dny, kdy se vám v obchodování daří. Záleží na tom být dlouhodobě profitabilní, což jsem byl. Rozhodl jsem se proto, že přestanu pracovat ve skladu a zkusím se živit obchodováním na plný úvazek.
Pozor ale! Každý to zná z e-booků, které slibují milionové zisky. Něco jako, že na 2 hodiny zapnete počítač někde na pláži, vyděláte 300 USD, zavřete počítač a jdete popíjet drinky a užívat si surfu. Ano…tak takhle to přesně nefunguje. Obchodovaní je práce na plný úvazek 8-10 hodin každý den před počítačem, spíše několika počítačích/monitorech, ale ano dá se to provozovat z pláže! Tak jsem se rozhodl odjet z Liverpoolu. Můj plán bylo Mexiko, mám slabost pro cervezu a chilly, nicméně osud tomu asi znova chtěl jinak a tak jsem potkal na jednom cestovatelském fóru mojí budoucí kamarádku, spolucestovatelku, se kterou sem odjel místo do Mexika na poslední chvíli na Bali. Ani jsem nevěděl jak a už jsem stál na letišti v Denpasaru, kde to vše začalo. Bohužel jsem nevěděl, že na Bali nemají stabilní internet, který je pro obchodování nezbytný. Ano, měl jsem si to nejdříve před odletem zjistit, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlel. Takže můj plán živit se „tradingem“ na plný úvazek nevyšel a bylo třeba hledat jinou cestu. Michal se zamyšleně nadechuje a ve svém vyprávění pokračuje dál.

Balijská kultura je o 100% jiná než česká, vždy říkám, že to co známe z ČR, otočte o 180 stupňů a dostanete kulturu a mentalitu balijskou. Na Bali se nespěchá, to co se může udělat dnes se může udělat i za týden nebo i měsíc a když se to neudělá, tak to je vlastně jedno, prostě to počká. Klasickou výmluvou Balijců je „santai boss“, což v překladu znamená „klid šéfe“, tato hláška je slyšet každý den a druhá nejoblíbenější je „sorry boss, cermony“ což znamená „promiň šéfe, modlíme se.“ Většinou to končí, tak že si práci stejně uděláte sami, protože když už se vám povede Balijce donutit něco udělat, dopadne to většinou tak, že si to musíte předělat. Takže je vlastně jednodušší si to udělat sám už od začátku. Ušetříte tím své nervy, peněženku a zdraví. Pokud jste ale ochotní toto přijmout a naučit se žít jako Balijci je to dle mého názoru velmi dobré místo pro život. Poslední siesta se zpravidla může protáhnout dokonce dne. Život tady plyne opravdu pomalu, bez starosti a stresu. Problém ovšem nastává, když se z tohoto režimu musíte vrátit zpět do Evropy, kde omluva „santa boss“ na vašeho šéfa nebude rozhodně platit.

Jak těžký skok to pro Vás byl z evropské kultury do té balijské?

Pro člověka, který nikdy v Asii nebyl a z ničeho nic se rozhodně žít v úplné cizí zemi, kde spíše pravidla neplatí, je zde naprosto odlišná kultura a mentalita lidí, je to obrovský skok. Přiletěl jsem na Bali po dvouletém životu na Srí Lance, kde jsem dostal potřebnou průpravu pro tento asijský chaos, takže 4 lidi na motorce, psi, krávy, slepice, kolečka zaháknuté za zadní blatník mi nepřišlo zvláštní. Samozřejmě Srí Lanka a Bali jsou dva naprosto odlišné ostrovy, kde panuje jiné náboženství a kultura. Chaos je tu ale dost podobný jako na Srí Lance. Balijská kultura se od české nebo celkově evropské kultury liší úplně ve všem. Nikdo nikam nespěchá, na vše je spousta času, hlavně se nikdo kvůli ničemu nestresuje. Buď to bude dnes, pozítří nebo za týden. I přes veškerý chaos to tu  vše funguje. Pozor ale v dopravě! Jakmile poklidný Balijec, který před minutou nikam nespěchal, spal někde na lavičce a měl na vše čas sedne za volant či řídítka své motorky stává se z něj největší pirát silnic, který musí být všude rychleji než ostatní v provozu. Všichni jezdí, jak se jim zachce, blinkry se nepoužívají nebo používají, ale zapomínají je vypínat, takže jsou stejně k ničemu. Místo blinkru se používají ruce, čím více usilovně člověk mává, tím seriózněji chce odbočovat. Když je cesta ucpaná, že se nedá projet, jezdí se i po chodníku. Semafory a červená? Když nic nejede, jede se na červenou! Zní to zvláštně, ale i tento „neřízený“ dopravní provoz tu funguje. Za těch 5 let života tady jsem viděl minimum nehod co v České Republice na měsíční dovolené. Někdy mám pocit, že nám pravidla v Evropě spíše škodí, než pomáhají, tady nemají žádné a vše funguje samovolně.

Co Vám z Čech schází a co nikoliv?

Na tuto otázku jsem čekal a strašně rád na ní odpovím. Z Čech mi shází dvě a půl věci. Čím jsem starší, tím více to pociťuji a týče se to mé rodiny, jelikož každý víme, že čas se nedá zastavit, přemýšlím někdy, že jsem pryč téměř 12 let a říkám si zda by nebylo dobré se vrátit a usadit se tam, kde mám kořeny, ale pak si taky říkám, vrátit se ze země, kde místo blinkru používáte ruce a do práce jdete, když se vám chce… Druhá věc je jídlo. České jídlo je pro mě po 5 letech na Bali už jak posvátné. Pro Čecha jako je Majka, lovecký salám, špekáčky, tvarůžky a Plzeň jsou tady považovány za těžké úplatky a nedostatkové zboží. Za plnotučnou hořčici bych udělal snad cokoliv.

Jako rodilý Moravák mám samozřejmě rád slivovici a víno, což je tady opět sci-fi. Víno se sice koupit dá, ale nejlevnější víno stojí v přepočtu na české peníze 250 Kč za 0,7l , což je na balijské poměry opravdu dost. Slivovici nám turisté vozí jako platidlo a jako úplatek za rady a pomoc přímo tady na Bali.

Asi se ptáte, co je ta půl věc? Půl věc je alespoň jedno další roční období. Dvanáct měsíců v horku je pro Evropana prostě nepřirozené. Když se mě kamarádi či rodina ptají, kdy přijedu, vždy se snažím dostat do České Republiky v zimě. Nikdo nechápe proč! Evropané lítají za teplem právě v zimě a já lítám za zimou, když mi v prosinci ukazuje teploměr 35° ve stínu.

Je těžké pro českého člověka získat na Bali nějaké postavení, uznání?

Na tuto otázku není úplně jednoduché odpovědět. Uznání a postavení si získáte, pokud budete respektovat lokální kulturu, zvyky a Balijce. Balijci všeobecně respektují turisté, užívají a váží si toho, že si vybrali pro svou dovolenou zrovna jejich ostrov. Bohužel se najdou i tací turisté, kteří o respektu a uznávání lokálních lidí nevědí vůbec nic a podle toho se také tak chovají lokální lidé. Vždy říkám a také se tak chovám, chovej se tak jak chceš, aby se lidé chovali k tobě. Pokud jsi slušný, lidé k tobě budou 2x tak slušní, pokud se chováš špatně pravděpodobně neočekávej, že se k tobě budou chovat hezky. Toto zřejmě platí nebo by mělo všude, nejen na Bali. Ale aby to nebylo pouze pozitivní, samozřejmě tady je znát velký dopad turismu a s tím i spojené nepříjemnosti jako jsou krádeže, harašení a lokální lidé, kteří si prostě už zvykly na velký příjem z turismu udělají vše pro to, aby si turistu udrželi. Obecně je zde Evropan považován za toho bohatého, rádi tomu říkáme „chodící bankomat“ a národní sport se nazývat „ober si svého bělocha“ toto platí zejména v turistických částech Bali, kde je jediný příjem lokálních lidí právě turista. Každé místo na světě, podle mého názoru, které podléhá náporu turismu dopadne úplně stejně. Turismus s sebou nese jisté plusy, ale rozhodně i značné mínusy.

Brzy se můžete těšit na pokračování příběhu našince na Bali.

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: