Nejděsivější letecká srážka Boeingů 747? Tenerife březen 1977

Je to 41 let od největší letecké katastrofy všech dob. Na španělském ostrově Tenerife narazilo přistávající letadlo do letadla, které se právě chystalo vzlétnout. Při této události 27. 3. 1977 zemřelo vinou celé řady nešťastných náhod, nedorozumění a neukázněnosti pilotů celkem 583 lidí.

Říká se, že obří katastrofy jsou většinou dílem souvisejících menších okolností, díky jejichž kombinaci se stane něco, co by za normálních okolností nemělo takový dopad. Jako názorný příklad může posloužit tragédie z Kanárských ostrovů.

Někdo jim říká „ostrovy věčného jara“, jiní „ráj pro chudé“. Zajímavé bezesporu je, že Kanárské ostrovy neboli Islas Canarias nemají se štěbetavými ptáčky společného zhola nic. V turistických průvodcích najdeme vysvětlení, že prapůvodem názvu jsou psi, kteří kdysi díky svému velkému vzrůstu a dokázali ubránit ostrov před vetřelci. A z latinského Canis prý vznikl onen název. Byla by to hezká legenda, kdyby Canis latinsky neznačilo všechny psovité šelmy.

Kanárské ostrovy jsou autonomní oblastí Španělska a kdo zná komplikovanou národnostní situaci v této zemi, toho nepřekvapí, že i v ostrovní oblasti neustále panuje boj o nezávislost. Různé skupiny neváhají používat rozličných metod, jak si nejen vynutit pozornost, ale vyvinout tlak na vládní orgány. Tak se stalo i 27. března 1977. Panovala neděle a na třetím největším ostrově Gran Canaria, v hlavním městě Las Palmas panoval běžný, tedy hodně čilý ruch. Krátce před polednem dostalo řízení leteckého provozu zprávu, že se v prostoru odbavovací haly letiště El Gando se nacházejí dvě bomby. Do deseti minut měly vybuchnout (což se také stalo), takže následovala značně překotná evakuace. Sice nedošlo ke ztrátám na životech, byla zraněna jen jedna osoba, ale na zemi i ve vzduchu nastal chaos. Nebylo jisté, zda v areálu letiště není ještě nějaká další výbušnina, proto bylo letiště dočasně uzavřeno. To způsobilo značné potíže zejména přilétajícím strojům, které najisto počítaly s přistáním – teď musela valná část zamířit na náhradní letiště, ponejvíce na záložní Los Rodeos, kam je posílala obsluha na letištní věži El Gando. Zásadní problém byl v tom, že ono rezervní letiště sice bylo uzpůsobeno k přijímání i velkých strojů, ale bylo špatně vybaveno, nebyl na něm radar, v neděli tu byla pouze dvoučlenná posádka a navíc jeho okolí bylo známo značnou proměnlivostí počasí.

Dvě esa v kokpitech

Jedním z těch, který musel změnit trasu letu, byl Boeing 747 206B holandské letecké společnosti KLM – letu 4805 nesoucí název van Rijn s imatrikulací PH-BUF. Velel mu zkušený Jacob Louis Veldhuyzen van Zanten, který před několika dny oslavil 50. narozeniny. Neměl z této změny plánu žádnou radost, protože se nad ním vznášela nepříjemná možnost, že nedodrží časový limit pro působení posádky během jedné směny. Van Zanten byl považován v Holandsku za špičkového pilota, téměř legendu, sám už mnoho času za „kniplem“ netrávil, o to více byl využíván jako marketingová osobnost. Občas usedl do kokpitu letounu, na pilotování Boeingu 747 dostal licenci před šesti lety. Spolu s ním se na pilotování stroje podílel první důstojník Klaas Meurs a inženýr Willem Scheuder. Posádka čítající 14 osob cestovala z amsterdamského letiště Schiphol a měla na palubě 235 cestujících

Druhým budoucím smutným hrdinou byl stejný stroj, ovšem s výsostnými znaky PanAm a pojmenovaný Clipper Victor. Let 1736 měl na starosti kapitán Victor Grubbs, skutečný veterán, který svíral „knipl“ různých strojů už 32 let. Jeho společníky v kabině byli první důstojník Robert Bragg a inženýr George Warns. O 380 pasažérů se starala třináctičlenná posádka, let na Las Palmas směřoval z Los Angeles.

Zmatky a nedorozumění

Oba Jumbo-Jety nebyly na Los Rodeos samotné, přistávaly tu další stroje a zakrátko bylo letiště téměř plné. Odstavené letouny parkovaly na pojížděcí dráze, která byla souběžná s letovou, víc jich Los Rodeos nemělo. Letoun KLM tu stál už tři hodiny a kapitán van Zanten byl stále více nervózní. Pokud by totiž prošel časový limit, musela by na Kanárské ostrovy přiletět z Holandska záložní posádka, což by společnost stálo nemalé prostředky. První důstojník Meurs byl ve vztahu k van Zantenovi ve složité pozici, protože právě slavný kapitán mu udělil pilotní licenci. Z toho důvodu nebyl v některých fázích dostatečně důrazný a až příliš bylo znát, že k van Zantenovi převládá nepřiměřený respekt.

Aby těch nepříjemností nebylo málo, s přibývajícím časem se začalo kazit počasí. Van Zanten se rozhodl uspořit aspoň nějaké minuty a nechal v době nečinnosti natankovat svou 747, aby se nemusel zdržovat o příletu na El Gando. Během doplňování paliva přišla zpráva, že provoz na hlavním letišti byl obnoven. Dostaly ji obě posádky a americká chtěla ihned vzlétnout, ale kvůli holandskému stroji se nemohla protáhnout na vzletovou dráhu. S ohledem na velké množství strojů totiž letadla určitou část rolovala právě po ní, pak na určených spojkách odbočila na uvolňující se pojezdovou komunikaci a najela ke startu. Dispečer Fernando Azcunaga se svým kolegou Miguelem měli co dělat, aby se jim podařilo úspěšně odbavovat jedno letadlo za druhým.

Čas ale pracoval proti nim – nad ostrovem se začala shlukovat mlha, která ještě více ztěžovala orientaci. Blížila se 17. hodina, když se natankovaný Boeing 747 van Rijn konečně vydal na konec startovní dráhy, kde se měl o 180 stupňů otočit a vyrazit. Krátce po něm vyjel i druhý Jumbo-Jet Victor Clipper, který od Azcunagy dostal pokyn, aby na spojce C-3 odbočil na pojížděcí komunikaci a uvolnil tak cestu holandskému letounu.

Nepravděpodobná, přesto reálná tragédie

Jak už bylo řečeno, na letišti nebyl radar, takže se oba dispečeři řídili pouze vizuálním kontaktem. Americká posádka navíc neměla naprostou jistotu, zda se nachází na správném místě – spojka C-3 svírala se startovací dráhou ostrý úhel a v kabině PanAm si navíc nebyli zcela jistí, zda dobře rozuměli. Jako logičtější jim přišlo odbočit na následující C-4, která ubíhala mezi vzletovou a pojezdovou dráhou v příznivém šedesátistupňovém úhlu.

Stále více netrpělivý van Zanten už dorazil na konec dráhy, otočil svůj stroj a požádal o povolení ke startu. Viditelnost se stále zhoršovala, bylo vidět na 500 metrů. Konečně přišla z věže zpráva: „Máte povolení ke vzletu, ale vyčkávejte!“ Van Zanten vydal pokyn ke startu a na otázku Meurse „Opravdu nám povolili start?“ sebevědomě odpověděl: „Ale ano!“

Jenže bloudící PanAm byl stále ještě na dráze. Na otázku: „Už jste opustili dráhu?“ odpověděl Bragg „Dáme vám vědět, až budeme pryč.“ Posádka se nemohla dohodnout, kdy vlastně má (či měla) odbočit, když vtom první důstojník Bragg spatřil poziční světla letounu KLM. V kabině zavládl chaos. Kapitán Grubbs zkusil obloukem opustit dráhu za plného výkonu při pojíždění, ale van Zanten se k němu řítil rychlostí 278 km/h.

Holandský kapitán zaregistroval překážku a v tu chvíli se pokusil zvednout stroj ke vzletu. Jenže jeho Jumbo bylo plně natankované. Příď se zvedla záď letadla dřela o povrch dráhy, ale stroj se dlouhé vteřiny nedokázal odlepit od dráhy. Nakonec to vypadalo, že se zázrak podaří – sto metrů od PanAm se letoun KLM dostal všemi koly do vzduchu. Bylo však pozdě – pod pětačtyřicetistupňovým úhlem narazil van Rijn motory na pravém křídle do vyvýšeného patra první třídy amerického Jumba. Doslova ji odstřihl a zkázu dokonaly pohonné jednotky na křídle levém, které rozervaly záď amerického stroje. Holandské letadlo dokončilo stopadesátimetrový skok smrti a po 300 metrech z něj už byly jen hořící trosky.

Kdo za to mohl?

Bezprostředně po zjištění rozsahu škod se začaly hledat příčiny obrovského neštěstí. Protože do konfliktu byly zainteresovány tři země, sešly se na Los Rodeos hned tři vyšetřovací týmy: americký, španělský a holandský. Situace byla značně choulostivá a došlo dokonce na jisté naschvály, když Španělé nechtěli dovolit zástupcům NTSB operovat na místě nehody. Záhy byly vyloučeny možnosti technického selhání a vyšetřovatelé se zaměřili na lidský faktor.

Každá strana se snažila dokázat, že chybovali právě ti druzí. Holanďané vinili Američany z toho, že se pohybovali po dráze díky nepochopení systému spojek ve chvíli, kdy už tam dávno neměli být, navíc tvrdili, že personál neuměl dobře anglicky. Věž si stěžovala, že van Zanten byl značně podrážděný a nevěnoval pořádnou pozornost pokynům. Rozhodně popřela, že by dala letounu KLM povolení ke startu, protože neměla ještě potvrzení od PanAm, že opustili dráhu. Rovněž se vehementně bránila nařčení, že oba dispečeři během služby poslouchali kvalifikační fotbalový zápas Španělsko-Maďarsko. Američané sice uvedli, že jazyková vybavenost věže byla na obvyklé úrovni, ale jednoznačně vinili van Zantena, že odstartoval bez povolení. Komunikace s věží z kabiny KLM ukázala zajímavou skutečnost: k van Zantenovi se dostala pouze polovina pokynu z věže, druhý byl zřejmě díky komplikacím s radiokomunikací v místních podmínkách „odstřižen“.

Kdyby, kdyby…

Kolikrát si člověk povzdechne – co by se stalo, kdyby… Ano, stačilo docela málo, například aby separatistická skupina Fuerzas Armadas Guanches pod vedením Antonia Cubilly umístila bombu do květinářského krámu na letišti o něco dříve nebo později. Kdyby nedošlo k nahromadění letadel na Los Rodeos, kdyby zdejší letiště mělo řádné vybavení (třebaže sem velké stroje nelétají, pokud je označeno za záložní, mělo by mít i tolik potřebný radar), kdyby se nezhoršilo počasí, kdyby van Zanten nechtěl ušetřit čas a netankoval, kdyby k protažení stroje PanAm kolem stojícího KLM nechybělo pár nicotných metrů, kdyby si van Zanten ověřil, zda má skutečně povolení ke startu, kdyby Meurs nebyl v takovém postavení ke svému kapitánovi, aby ho přiměl právě to udělat, kdyby se Boeingu 747 van Rijn podařilo nastoupat o 30 metrů výš, kdyby Američané opravdu odbočili na spojce C-3…

Šlo skutečně o souběh okolností, na jejichž konci byla jedna z nejstrašnějších leteckých katastrof moderní doby – o to paradoxnější, že k ní došlo na letištní ploše. Celkové náklady včetně zničených letadel a odškodnění v celkovém úhrnu přišly na neuvěřitelných 110 milionů dolarů.

Holanďané i Američané dodnes nestrávili závěry vyšetřování a obě strany se domnívají, že vina leží na těch druhých. Na Tenerife byl třicet let po neštěstí uspořádán Mezinárodní vzpomínkový den inaugurovaný Mesou Motou, na místě byl instalován pomník Tenerife Memorial vytvořený holandským sochařem Rudi van de Wintem.

Zdroj: http://veda-a-technika.eurozpravy.cz/technika/219110-nejdesivejsi-letecka-srazka-boeingu-747-tenerife-brezen-1977/

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: