Problémem důchodového systému nejsou výdaje, ale příjmy

Ve většině debat o důchodovém systému převažují obavy, jež jsou směřovány k jeho vysoké nákladovosti a obavám z příliš vysokých výdajů v budoucnosti. Základním argumentem, který je ve velké míře používán, je demografický vývoj. Koneckonců i první zpráva Národní rozpočtové rady o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí jde bohužel pouze po této linii. Málokdo se ale zabývá jinou, stejně významnou, ne-li ještě významnější, otázkou, a totiž otázkou příjmovou.

Demografické prognózy jsou spolehlivé na desítky let dopředu a právní systém tak umožňuje pružnou reakci. Rychlost, kterou se systém mění z hlediska výdajů, není příliš velká a v zásadě umožňuje vždy odpovídající zásah. Parametry systému je možné měnit a přizpůsobovat vývoji.

Daleko více nejistoty je na příjmové stránce. Rozhodujícím procesem je rychlost změn v ekonomickém systému a vlastně v celé společnosti, vyvolaná především nástupem digitalizace a umělé inteligence. Tento civilizační skok se u nás podceňuje a v zásadě hrozí, že pokud jej včas nezachytíme, staneme se jeho obětí.

Česká republika patří mezi země, které budou digitalizací a umělou inteligencí pravděpodobně nejvíce zasažené. Je to dáno průmyslovou strukturou naší ekonomiky a poměrně nevýhodnou pozicí v mezinárodní dělbě práce. Prognózy, které jsou k dispozici, hovoří o důsledcích pro cca 40 procent pracovních míst, což sice ještě neříká přesně, kolik pracovních míst skutečně a zcela zanikne, můžeme ale předpokládat, že většina pracovních míst se nějakým způsobem transformuje. A také můžeme předpokládat, že množství zcela nových pracovních míst vznikne. Saldo je tedy dosti otevřené, ale dlužno říct, že úvahy se pohybují mezi 10 až 40 procenty v budoucnu zaniklých míst.

Tento fakt otevírá otázku, jakým způsobem budeme financovat důchodový systém a další systémy sociální ochrany a obecně systémy fungování státu při takto radikálních změnách. Náš daňový systém se v zásadě vyvinul na přelomu 19. a 20. století a výrazných změn nezaznamenal. V současné době je pouze technicky vylepšován, ale jeho základní struktura zůstává stejná.

Je velmi pravděpodobné a dá se říct, že nikdo nepochybuje, že v následujících letech stále ještě bude růst hrubý domácí produkt. Na druhé straně je čím dál zřetelnější, že naše nástroje, jak z tohoto produktu odkrojit odpovídající díl jak na důchody, tak na jiné činnosti, nebudou dostačovat. Stručně řečeno, koláč bude větší, ale nůž, kterým jej krájíme, bude tupý.

Příjmy důchodového systému budou tímto vývojem zasaženy daleko silněji než příjmy ostatních subsystémů společnosti. Už jenom proto, že naprostá většina současných příjmů je odvozena z mezd, ale přitom je zřejmé, že podíl mezd na hrubém domácím produktu má klesající tendenci a výše naznačený vývoj nedává příliš mnoho pochyb o tom, že se tento vývoj v budoucnu ještě zrychlí.

Je zřejmé, že je na čase, zvláště pokud si uvědomíme, jak dlouho trvají podstatné politické debaty, se touto zásadní otázkou příjmů důchodového systému zabývat a obecně se zabývat otázkou moderního daňového systému v digitálním věku.

Česká diskuse je v tomto poměrně chudá. Dá se ale poměrně snadno dedukovat, že bude nutné například uvažovat o daních z finančních transakcí, o daních z digitální operace či o daních z robotů. Zásadní také bude debata o nové rovnováze mezi přímými a nepřímými daněmi. Jakkoliv je toto jablko kyselé, je nutné se do něj včas zakousnout. A čím dřív to bude, tím lépe.

Autoři:

Vladimír Špidla, bývalý předseda vlády a ředitel Masarykovy demokratické akademie

Michal Pícl, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: