Home » Společnost » Rozhovor Davida Gahana po promo vystoupení v Glasgow pro britský magazín The New Statesman

Rozhovor Davida Gahana po promo vystoupení v Glasgow pro britský magazín The New Statesman

V roce 1992 přijel Gahan na setkání s Gorem a Fletchem na studiové sezení do Španělska. Neviděli se spolu téměř dva roky; žil totiž v Los Angeles, kam se přestěhoval z Anglie, kde zanechal manželku a syna. Řekl, že jeho spoluhráči zůstali překvapeni, když ho viděli. Nechal si totiž narůst dlouhé vlasy, bradu a dokonce měl piercing. Ve velkém mluvil o americké rockové hudbě, kapelách jako Jane’s Addictions a Alice In Chains. Výrazně zhubl a jeho závislost na kokainu začala růst.

Gahan poznamenal: „I když jsem výrazně zhubl, síly jsem měl dostatek. Byl jsem až příliš suverénní. Náš manažer se na mě zahleděl a řekl:“ Super. Přesně toto potřebujeme! „Já na to,“ Chlapci, dnes se vše mění. Potřebujeme se posunout dál. „Když o tom dnes přemýšlím, musel to být pro ně pěkný šok. Najednou jsem všude začal prosazovat svou důležitost. Ale zatím jen sporadicky.“

Depeche Mode, to už nebyly chlapci z malého města: v roce 1988 hráli před 60 000 – ovým davem v Pasadeně, v Rose Bowl. Měli mnoho následovníků na goth scéně a v detroitském klubech se také těšily velké popularitě. V útočišti španělské vily, kde kapela s technickým štábem společně pracovala na novém albu, „Songs Of Faith And Devotion“, štíhlý „nový“ Gahan filtroval své temné vize. Jediný problém byl v tom, že nevycházel ze svého pokoje. Fotograf Anton Corbijn, kterého si znovu najali, aby zaznamenal novou změnu image, ho však mohl navštívit. Když Gahan nebyl otupělý heroinem, ubírala se jeho kreativita jiným, než hudebním směrem.

„Začal jsem se věnovat olejomalbě!“ řekne. „Většinou šlo o portréty. Jednou ke mně zašel Anton a já jsem tehdy maloval kočkyu Kočka se jednoduše jen tak procházela v prostoru. Velké plátno bylo plné červené a zelené. Anton říká:“ Já malovat neumím, proto fotografuji. „V podstatě moje malby obdivoval. Zároveň však dodal, „Už jsi tady nahoře zavřený několik dní. Kluci by vážně chtěli, aby si za nimi zašel a možná něco nazpíval. „Skutečně jsem mohl za nimi zajít. Ale myslím, že mě i tak nesnášeli, ale bylo mi to dost jedno. Být nenáviděný mi dávalo zvláštní pocit svobody.“

Dolu ve studiu psal Gore nové skladby – tvrdá elektronika produkovaná se syrovým industriál rockovým zvukem. Corbijnové intenzivně černobílé videa pozvedli Depeche Mode do chladné hierarchie Evropské elektronické hudby – ve Švédsku a Finsku máte dodnes pocit, že byly největší kapelou na světě. Největší transformace se však odehrávala v Gahanovi ložnici.

Celá generace znala vlastně jen jediné – Gahan nový image. V obývacích místnostech předměstí, v The ITV Chart Show, drogově závislá postava s kruhy pod očima si na pouštním jevištním pozadí škrábala ruky nebo byla sledována řečí ženou v tmavé místnosti. V myslích dospívajících se rodila představa, že přece jde o skutečný příběh, že ta osoba, která zpívala „Personal Jesus“ prochází zvláštním procesem sebetrýznění. Bleskové zprávy během ITV Chart Show oznamovali: Zpěvák Depeche Mode byl během víkendu převezen do nemocnice po nezdařeném pokusu o sebevraždu.

Najednou se rockové média, které nemilovali nic víc, než někoho, kdo přišel proto, aby ztělesnil vlastní umění, nevěděli jak se upřímného Davida nabažit. Najednou se ocitl v titulcích všech médií, které se z ranních Depeche Mode vysmívali; a aby zvyšoval sledovanost, případně se podroboval vlastní terapii, vyprávěl, a hodně. V roce 1997 pro NME, v článku s názvem „Mrtvý muž přichází“, prohlásil, že sebeukájení bylo součástí velkého plánu:

„Vědomě jsem si namlouval, že už žádné rockové hvězdy nejsou. Není nikdo, kdo by byl ochoten podniknout celou tu cestu. Tak jsem stvořil monstrum … své tělo jsem vláčel tím bahnem, jen abych ukázal, že jsem toho schopný. „

Tak jak to popisuje, šlo v podstatě o lidský experiment – jakousi hru na rockovou hvězdu. „Já jsem byl tím chlapíkem, kterého jste v těch skladbách viděli. Žil jsem ten život a fungovalo to. Cítil jsem se plný sil, skutečně. Bylo to super a já se tak najednou i cítil. Cítil jsem se jako král na svém hradě . „

Problém byl však v tom, že experiment nedokázal držet pod kontrolou. Jedna z nejpamátnějších vzpomínek z toho období je pověra, že během turné v roce 1993, které magazín Rolling Stone nazval „nejodvázanější turné všech dob“, pokousal Gahan britského novináře Andrew Perryho do krku jako upír. Depeche Mode koncertovali s Primal Scream, kteří byli rovněž těžce závislí na heroinu; jejich doprovod v sobě zahrnoval jak psychiatra, tak i drogového dealera. Zavolala jsem tedy Perrymu domů, do Kingston Upon Thames; řekl mi o scéně v zákulisí, kde si mezi fanynky a pozvaných lidí nechal Gahan přinést velký červený trůn a ten umístil do středu místnosti. Ten útok na krk byl skutečně „něco víc, než laskavé kousnutí“. O pár měsíců se tito dva setkali opět a Gahan řekl, „Víš, v ten večer si byl jediný, kdo si dělal o mě starost a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku.“

Pokud by se Gahanovi nepodařilo uspět s pokusem o sebevraždou, chtěl se zřejmě utopit. V roce 1994 ho z Anglie přijela navštívit matka s jeho synem. Našli ho však na podlaze v koupelně, se škrtidlem na ruce; řekl, že si píchal steroidy, kvůli hlasu. V srpnu 1995 zavolal své matce a během rozhovoru, že si podřezal žíly, posadil se na gauč a doufal, že vykrvácí. Později se zase v losangeleském hotelu Sunset Marquis předávkoval speedbalom, změnou heroinu a kokainu, a jeho srdce překonalo dvouminutovou zástavu.

Jak jsem již uvedla dříve, náš rozhovor předcházely vzpomínky plné bolesti, ale Gahan to okamžitě, svým typickým zvláštním způsobem, odlehčil.

„Ale řeknu vám, v LA jsem zažil kopec zábavy,“ a zamrká očima. „S mou druhém manželkou, Teresou, se kterou jsem se tam oženil, jsme si skutečně užívali. S námi nebyl žádný problém, já byl totiž problém. Byl jsem v totální kaši. Okamžitě se se mnou rozvedla a mně bylo jasné, že pokud bych tam zůstal, pravděpodobně bych zemřel. „

Krátce po předávkování tedy opustil LA a přestěhoval se do New Yorku, kde měl přítelkyni, herečku Jennifer SKLIAS, se kterou jsou dnes již téměř 20 let, manželé.

„Šel jsem tam a doslova se k ní přimkl,“ řekl téměř kajícně. „Měla ráda Billie Holiday a Johna Coltrana. Já jsem si najednou uvědomil, že potřebuji mít kolem sebe lidi, kterým je jedno, že jsou David Gahan z Depeche Mode.“

Když se Gahan, jako 10-letý, vrátil ze školy domů, našel v kuchyni za stolem sedět chlápka, který, jak mu řekla máma, byl jeho otcem. Osoba, kterou do té doby Gahan považoval za otce, zemřela rok předtím. Ten chlapík ho sebral, spolu se sestrou, na celý den ven – „koupil nám dárek; myslím, že mi koupil nějaký svetr“ – a více se nevrátil.

Chlapík, řidič autobusu jménem Jen Callcott, malajského původu, opustil rodinu, když měl Gahan šest měsíců. „Myslíte, že mi o tom řekli?“ Později zjistil, že Jen volal sousedce, paní Clarkové, jedné z mála, která měla telefon, a často se na Davida ptal. Pozdravy však Davidova máma neodevzdávala. „Možná by mi tato informace na něco byla!“ zasměje se. „Ale takové příběhy má každý, ne? Moje máma např. Vyrůstala u tety, o níž si myslela, že je její matka. Zřejmě šlo o generační záležitost. I Martin má podobný příběh.“ Martin Gore v dospělosti zjistil, že jeho otec byl americký černoch.

Jediná další věc, kterou má Gahan s Gorem společnou je láska k Davidu Bowiemu. Nahrávání nového alba „Spirit“ však bylo dost „ostré“ a zahrnovalo i záhadnou intervenci, organizovanou producentem Jamesem Fordem, během níž si Gahan s Gorem sedli a zvláštním způsobem si všechno vyprávěli. Gore, který o sobě tvrdí, že není konfrontační, „ačkoli já takový právě jsem“, zvedal ruce do vzduchu jako medvěd a vrčel.

Hádky, i po tolika let, se obvykle točily kolem Gahanovi touhy, aby byl, jak skladatel, brán vážně. „Řekl jsem, ‚Martine, já potřebuji být ve studiu tvým partnerem. Nedokážu být už více jen týpkem, který zpívá tvé písně – být jen tvým vokalistou.'“

Gahan je na novém albu spoluautorem skladby „Cover Me“. Pustil se do intenzivní debaty o této skladbě, která pojednává o člověku, kterému se dostala šance vycestovat na jinou planetu. Když ji dosáhl, zjistil, že je to tam úplně stejné a přestal si vážit krásy planety jeho původu.

„Je to o děsivém zjištění, že to nejsou oni, ale já,“ řekl. „Je to o kráse komunikace, touze být pochopen a milován. Většinu života jsem se to snažil dosáhnout. Jenže, když se mi to i někdy povedlo, tak jsem nevěděl, co s tím. Když jsem měl pocit, že část ze mě touží po spojení, tak jsem se ho snažil dosáhnout a pak se to opět vytratilo. „

Vzal tu skladbu ke Goremu, který mu řekl, že té metafoře nerozumí.

„Já jsem na něj vyletěl, ‚Co ty o tom do prdele víš?'“ Vykřikl. „Já se tě na tvé skladby nikdy neptám, já je zpívám!“

Někdy, když sledujete Gahana na pódiu, pomyslíte si: toto by asi fungovat nemělo, ale funguje. Jeho metrosexuální pohyby prorůstají do pohybů karikatúrních. Když roztáhne ruce a připomíná jakéhosi Osobního Ježíše, vidno staré rány, které se časem vyléčili. Ústa špulí tak, jak kdysi Freddie Mercury, vrtí zadkem jako Mick Jagger a jeho hluboký barytonový hlas vyznívá vždy v rozporu s jeho hutným, šlachovitý tělem.

Může honit uměleckou integritu, ale je to frontman v klasickém slova smyslu: ve službách něčeho, co potřebuje lásku, rafinovanost, chycen do pasti – je si plně vědom své pozice.

Nahání mi strach představa, že bych měl na pódiu stát jako 70 letý,“ říká. „Skutečně mě to děsí. V tom věku se už vidím, jak se procházím po nějaké opuštěné pláži, doufám, že stále s Jennifer, s dvěma psy“.

Když se ho zeptám, jestli je to jen fantazie, projde jím příval energie. „Mám pocit, že se blížím k bodu, kdy toto všechno budu muset stopnout,“ řekne.

„Je to takové … volání Depeche Mode,“ řekne, „Je to složité. A k tomu máme s Martinem ten podivný vztah, celé ty dlouhé roky. Pódium je jediné místo, kde svůj věk nevnímám. Máme tolik písní, vnímám je v různých blocích, které souvisí s jednotlivými obdobími a každé z těch období má pro mě jiný význam. Všechny mají své barvy a pocity. Ale myslím, že takto vnímají hudbu všichni, ne? „

Prozradil, že mu trvalo deset let, než se stal přesně takovým zpěvákem, jakým chtěl být – začalo to někdy v 1990 – tých letech, kdy rozjel svůj lidský experiment. „Chtěl jsem se dostat do pozice, kdy i skladby někoho jiného by se mohly zpěvem stát vlastně mými.“ Gore se vždy těšil z této osobní spokojenosti, tvrdí Gahan, „protože on vlastně přes psaní našel sebe sama.“

„Jsem ženatý už potřetí. Já jsem vždy ten, co to vzdá a odejde. A Depeche Mode jsou jediná věc, které jsem se nevzdal.“

Proč je tomu tak?

„Protože jsem Depeche Mode dosud nepochopil. Nerozumím jim a pravděpodobně ani nikdy nebudu.“

A Martin Depeche Mode rozumí?

„Ano, myslím, že on ano. Myslím, že jim rozumí velmi jasně. A dělá vše tak, aby to bylo jasné i mně.“

Tak se ho ptám, zda existují nějaké kapely, kterým se skutečně daří spolu vycházet.

„Neumím si představit žádnou, i kdy by byly jakkoli pravdomluvné řekne. „Všichni máme příšerně velké ega. Trik, aby to fungovalo, je skrytý v otázce: ničí ty ega to, co by mohlo být velkolepé nebo tu velkolepost vlastně vytvářejí?“

Na konci našeho rozhovoru vstává z křesla a zláká mě k malému, platonickému objetí. A když odcházím, nechá pozvat dalšího novináře a řekne, „Promiň, takhle to prostě funguje!“

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

More 179 posts in Společnost
Recommended for you
Firmy zoufale hledají pracovníky, ale za nízké mzdy

Zatímco nabídka volných pracovních míst v letošním roce roste, firmy příliš nabízené mzdy u nich...