Zdravotní klaun: „Příběh rodiny Hrdových“

Zdravotního klauna většina z nás vnímá jako osobu, která pomáhá nemocným dětem. Jako osobu, která vykouzlí úsměv na tváři a dokáže rozjasnit oči v těžkých chvílích. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že klauni nevstupují do vztahu pouze s dětmi, ale i s celou rodinou pacienta. Stávají se průvodci jejich pobytu v nemocnici. Jsou tam pro ně od začátku, a pokud je dítě hospitalizováno dlouhodobě, jejich setkání jsou pravidelná – vzniká určitá vazba mezi rodinou a klaunem. Tudíž mějme na paměti, že to nemusí být pouze děti, kterým klauni dělají dobře.

Následujícím rozhovorem bychom vám chtěli představit rodinu Hrdových, která si prožila nejedno trápení. I přesto z členů rodiny sálá pozitivní náboj. Podívejme se, jak na rodinu, která si v nemocnici prožila dlouhé chvíle, zapůsobili zdravotní klauni. Paní Lenka Hrdová je už 13 let doma. Předtím se věnovala umění – focení a malování. Potom se z ní stala máma na plný úvazek. Všechny děti se aspoň na chvíli ocitly v nemocnici. Nejstarší dcera Jana (13 let), bojuje s vrozenou vadou čéšky, kvůli které musela podstoupit operaci kolena. Syn Martin (10 let) si ve svých 9 letech prodělal boreliózu a musel strávit nějakou dobu na infekčním oddělení. Nejmladšímu synovi Davidovi (5 let) byl již ve 3 letech diagnostikován neuroblastom a skončil na onkologii. V této chvíli má David před sebou ještě část léčby ve Fakultní dětské nemocnici v Brně.

Jaké jsou vaše zkušenosti se zdravotními klauny? Jak reagoval Davídek, když je potkal poprvé?

Maminka: Musím se přiznat, že si úplně první kontakt nepamatuji. Když jsme poprvé nastoupili do nemocnice, Davidovi byli 3 roky. V tu dobu přestal mluvit. A rok zůstal úplně mlčet. Ale když přišli klauni, tak se rozsvítil. Když je zmerčil přes skleněné dveře, tak začal gestikulovat, skákat a měl prostě radost. Vždycky se těšil, až vejdou k němu do pokoje. Postupem času se na ně naučil reagovat, provokoval je a byla to vlastně taková vzájemná souhra s tím, že nikdo nevěděl, kdy to začne a kdy to skončí.

A rozmluvil se pak Davídek?

Rozmluvil se až po roce. My jme začínali v březnu 2014 a po šesti základních chemoterapiích šel na operaci a tam za ním přišla učitelka z mateřské školky a úplně pominula to, že David nemluví. Šla na něho s takovou vervou a energií, kdy jemu nezbylo nic jiného, než znova promluvit (říká maminka se smíchem).

Davídkova nemoc se mimo jiné projevovala například i sníženou imunitou, také byl časově omezen kvůli různým prohlídkám atd. Byli zdravotní klauni ochotni se přizpůsobit?

Onkologie má svoje vlastní pravidla – s tím jsou klauni smířeni už dopředu. Na čase prakticky nezáleží, protože jste tam od rána do večera. Klauni z časového hlediska chodili asi v době, kdy jim to dovolovalo jiné zaměstnání. Samozřejmě, že potom pro ně nebyl problém ochranný oděv či rouška. To už bylo v rámci předpisů daného oddělení.

Stalo se někdy, že tam klauni byli a Davídek se s nimi nemohl setkat?

David to bral jako aktuální věc. Pokud věděl, že tam klauni jsou – slyšel je, ale neviděl –, tak to byl potom problém. Ale když je neviděl ani neslyšel, tak ho to netrápilo.

Jaký měli klauni vztah k Davídkovi?

Klauni to opravdu s dětmi umí. Od začátku máte pocit, že se znáte už dlouho a zbytek neřešíte. V tu chvíli je to někdo, komu stojíte za to, aby za vámi přišel.

Jaký je vztah zdravotních klaunů s pacienty mimo nemocnici?

Sem by se dal určitě zařadit Cirkus Paciento. Jedná se vlastně o takový příměstský tábor. Tady děti zaměstnanců, vyléčené děti anebo děti, kterým to nemoc dovoluje, připravují představení, s kterým pak obchází jednotlivá oddělení. Takže je to děláno zase pro děti. Náš David byl zrovna na JIPce, takže se tomu nemohl pořádně věnovat. Samozřejmě, že za ním pak přišli na pokoj, předvést aspoň část věcí.

Jaký měli klauni vliv na ostatní členy rodiny? A jaký s nimi měli vztah?

JANA (13 let): Já jsem chodila do nemocnice pravidelně. Jednou jsem za mamkou a za Davidem přišla do nemocnice a chytli mě tam klauni a začali mi říkat o představení (Cirkus Paciento). David tenkrát nemohl jít, tak mi mamka řekla, že bych jim mohla pomoct já – hrát na housle. Tak jsem si to domluvila. Hned po škole jsem jezdila do nemocnice. Byla tam vždycky spousta klaunů, kouzelníci a muzikanti. O mě se tam starali muzikanti a ukázali mi, co bych mohla hrát. Pak bylo představení v největší místnosti – na oddělení 23, které je takové základní. Tam se odehrávalo velké kouzlení. Potom jsme prošli všechna oddělení a zastavili se u dětí, jež nemohly přijít. Bylo super vidět to najednou z jiného pohledu.

Jančo, ty ses tam sama s něčím léčila?

Já jsem se neléčila v dětské nemocnici v Brně, ale v Přerově, kde klauni nebyli. (Zdravotní klauni pravidelně navštěvují i přerovskou nemocnici, ale s Janou se nejspíš minuli. Pozn. redakce) Tam jsem měla operaci kolene. Přišla tam za mnou jenom jednou nějaká paní učitelka, ale jen se nás všech zeptala, jak se máme. Podle mě jí přišlo zbytečný dělat něco víc, protože už jsme jí připadali moc velcí. Jen si s námi popovídala a odešla.

Zapojovali tě klauni do představení, když navštěvovali Davídka?

No spíš ne, protože já sem taková tichá a trošku jsem se tomu vyhýbala.

Klauny zažil i starší syn Martin (10 let), který se v nemocnici léčil na infekčním oddělení s boreliózou. Jak vnímal klauny on?

MAMINKA: Měl z toho úžasný zážitek, přišli za ním a dali mu propisku ve tvaru injekční stříkačky. Jeho teta mu potom donesla plyšového křečka. Martin pak tomu křečkovi dával injekce, stejně jako když jemu dělali lumbální punkci. Tu propisku má dodnes.

Martine, když jsi byl na infekčním, zvedli ti zdravotní klauni náladu?

Já jsem tam byl 5 dní, z toho jsem jeden celý den prospal. Klauny jsem tam za tu dobu potkal jednou. Dostal jsem od nich tu propisku ve tvaru injekční stříkačky a krmili se mnou plyšového křečka.

A máš radši klauny kluky anebo holky?

Asi holky.

Jaký pohled na to máte vy, jako matka?

V momentě, kdy se ocitnete v nemocnici, je to pro vás šok. Nevíte, jestli s někým chcete vůbec mluvit a máte pocit, že nemáte prostor na něco navíc. Ale ti klauni se neptají. Bezprostředně a bezelstně tam vniknou. Jsou to lidé, co skutečně umí odhadnout situaci a fakt se dá říct, že tam přináší radost. Takže si na to pak zvyknete, a když vidíte, že dítě na to reaguje úplně úžasně, tak je to pro vás největší motor. A potom se člověk dokáže i v tak těžké chvíli zasmát. Všichni se zapojí do hry a vznikne taková spontánní taškařice. Má to něco do sebe. Po dlouhé době je to pro vás prostě rozptýlení a vy si říkáte, že jsou to lidé, kteří by mohli být úplně jinde, ale stojí jim za to přijít a pracovat s dětmi a něco pro ně udělat. A to je úžasný.

Na závěr bych se chtěla zeptat i na názor tatínka. Jak vnímáte roli klaunů v nemocnici?

Když jsme byli na transplantačním oddělení, tak tam jsem se s nimi potkával nejčastěji. Je logické, že sem chodí častěji, protože sem nikdo jiný nechodí. Je to uzavřeno pro veřejnost i běžné návštěvy. Je tam striktní režim. Klauni se umí pohybovat i v tomto prostředí, nevím, jestli k tomu mají nějakou průpravu, anebo nějaké školení. Nejspíš jsou informováni personálem. (Klauni procházejí důkladným školením už předtím, než se zdravotními klauny vůbec stanou, a jsou doškolováni po celou dobu svého klaunského působení. Od personálu jsou samozřejmě o aktuální situaci informováni také. Pozn. redakce) Podle mě zde byli každý druhý den.

Přišli do kontaktu i přímo s vámi?

Určitě, přímo na oddělení. Vždycky se zeptali, jestli je to vhodné, a já jsem nikdy neodmítl, protože taková věc je pro to dítě vhodná vždycky.

Takže celá vaše rodina má s nimi pozitivní zkušenosti?

Ano. A i co vím od ostatních rodin, se kterými se tam potkáváme, neslyšel jsem, že by někdo jiný říkal, že se jim to nelíbí, nebo že je to jakkoliv ruší při výkonu léčby.

S jakým přístupem jste se tedy setkal u ostatních rodin?

Je to individuální, každý je zasažený jinak a jinak to vnímá. Mě osobně to skličovalo a hodně jsem se uzavřel a klauni – což bylo super – to neřešili. To bylo dobře. Takže z počátku, třeba první půl minuty to může vypadat trochu násilně nebo křečovitě, ale vždycky se ta nálada uvolní. Takže napomáhají jak pacientům, tak i rodičům.

Jak dlouho trvala v průměru jedna návštěva?

To je dobrá otázka. Tady hodně záleželo na situaci, podle toho, jak se to rozjelo. Hodně pak ztrácíte pojem o čase. Většinou v rozmezí od 5 do 10 minut a jindy zase půl hodiny. Záleželo na aktuální situaci. Nechávali jsme to čistě intuitivně na dané situaci. Přál bych si jen víc takových klaunů.

zdroj: http://www.zdravotniklaun.cz

%d blogerům se to líbí: