Paliativní a hospicová péče aneb umírající nás učí žít

Paliativní a hospicová péče aneb umírající nás učí žít

Medicína dělá zázraky, prodlužuje nám život,ale nevrací zdraví. Novelizace zákona o zdraví lidu také nabízí odmítnout léčbu a resuscitaci. Současně je uvedeno umožnit klidné umírání. Paliativní léčba a péče je vysoce náročná, ovšem stále je některými zdravotníky i laiky podceňována a zaměňována za eutanásii.

Zamyšlení nad životem a smrtí

V minulosti nebyly možnosti vyléčit nemoci, chyběly tišící prostředky ke zvládnutí bolesti a nebylo také tolik nemocnic jako dnes. Člověk a jeho blízcí se obraceli k Bohu, hledali útěchu a vysvětlení. Chápali utrpení jako trest za své hříchy. 19. století bylo pokusem vysvětlit svět bez Boha a náboženský pohled na nemoc se ztratil. Technické vymoženosti světa oslnily člověka a společnost se snaží mít moc i nad smrtí. Dříve se dítě narodilo a rodina s nadějí čekala a doufala, že přežije.

„Dnes se dítě narodí a málokoho napadne, že může zemřít, předpokládají se zázraky medicíny. A totéž se mnohdy stává i v případě smrti starých lidí Lidé se obracejí na lékaře, hledají u nich pomoc a často jejich roli zaměňují za Bohy, kteří smrt dokáží oddálit a dokáží jejich blízkého uzdravit,“ říká terapeutka Dana Klevetová.

Je smutné, že někteří lékaři tuto roli přijímají a nedokážou sdělit, že jejich moc nad životem končí, že je nutné stanovit zahájení geriatrické paliativní péče a následně okamžik terminální fáze onemocnění. Ano, chápu, že je nesmírně obtížné převzít tuto zodpovědnost a sdělit pravdu o své bezmoci nad životem, sdělit nevyhnutelné, že jsem boj se životem prohrál. A tak stále znovu a znovu, v řadě případů, kdy je na prvním místě zvládnout příznaky a podívat se pravdě do očí…

Někteří lékaři stále zatěžují křehký organismus dalšími vyšetřeními, dalšími náročnými léčebnými výkony a rodina žije v naději, že stav se změní a jejich blízký se uzdraví. Hrajeme tak s nemocným hru, snažíme se ho přesvědčit, že se uzdraví, snažíme se o to, aby nehovořil o svém konci, vnucujeme mu svou představu a rozhodujeme za něho, co bude dál. Moralizujeme a bráníme mu vyjádřit, co cítí, odsuzujeme jeho slova, vymýšlíme řešení pro jeho problémy bez jeho účasti, mluvíme více s příbuznými než s nemocným. Vyhýbáme se odpovědím, utíkáme pryč.

Co to vlastně děláme? Umírajícího necháváme v hluboké samotě s jeho myšlenkami, není nikdo nablízku, kdo by si na chvíli sedl k jeho lůžku, vyslechl jeho obavy. V poslední fázi svého života člověk nejvíce potřebuje lásku, někoho nablízku, kdo vyslechne jeho obavy a bude jim věřit. Konec lidského života pro zdravotníky znamená být skutečně opravdovými účastníky a přijmout postoj umírajícího, dokázat vytvořit vztah a dokázat nahlas sdělit svou bezmoc a nebo jen tak sedět a sdílet ticho, MLČET. Ticho znamená, že si oba účastníci utřídí myšlenky, mnoho se vynoří a mnoho se zasune hlouběji. Lidská blízkost, to je naděje, která nesmí nikdy selhat.

Pokud máte zájem o více informací z naší vlasti můžete se přidat k facebookové skupině Česká republika aneb děti, dospělí či senioři všichni jsme tady doma.

Naučme se přijímat smrt jako nezvratnou součást života. Žádejme postupovat podle zásad paliativní medicíny a ubezpečit nemocného a jeho rodinu, že jej neuzdravíme, ale dokážeme ho zbavit bolesti, dokážeme odstranit nepříjemné symptomy, které na konci života člověka provází. Nemocní se nebojí smrti, bojí se umírání, mají strach z utrpení, z bezmoci, kdy jsou v sebepéči závislí na druhých. Ne všichni lékaři a zdravotníci jsou ovšem odborně připraveni poskytovat kvalitní paliativní péči, chybí odborná příprava v paliativní medicíně a také nedostatečné vzdělání v komunikaci s umírajícím a jeho rodinou. „Stále platí mýtus, že hovořit o smrti je tabu. Stále platí mýtus, že zvyšování opiátů působí nepříznivě na organismus. A mohla bych jmenovat řadu dalších omezení, která v naší společnosti v souvislosti se smrtí přetrvávají. Nutné je nepohlížet na smrt jako na naše selhání, ale naučit se ji přijmout jako nezvratný přírodní zákon,“ říká Dana Klevetová.

A mít odvahu čelit obtěžujícím příznakům v poslední etapě života a chápat svou roli doprovázejícího. Doprovázející je ten, který jde krok za umírajícím. Je to především umírající, který určuje cestu, nejsme to my, kteří rozhodujeme za něho, vnucujeme mu svou vlastní představu o jeho konci, pokud chce hovořit o smrti, musíme být ochotni naslouchat a také v mnoha případech, kdy nazývá smrt jiným jménem, přijmout i tuto situaci. Jedině tak je možné budovat opravdový, vzájemný vztah. Lékaři většinou sdělí pravdu příbuzným a jsou to příbuzní, kteří mají strach hovořit o smrti a domnívají se, že způsobí bolest svému blízkému, když budou na jeho otázky o prognóze říkat pravdu.

Každý si projde svým…

Elizabeth Kübler-Rossová podrobně popsala, jaké etapy prožívá nemocný v souvislosti s umíráním. Fáze popírání a šoku, agrese, smlouvání, deprese a smíření se střídají a my zdravotníci je musíme umět chápat a vědět, ve které fázi se právě nemocný nachází. A jak se s tím vypořádá, záleží skutečně na vztazích a prostředí kolem něho. Tyto etapy současně prožívají i zdravotníci a příbuzní, často se nacházejí každý v jiné fázi a je obtížné najít společnou řeč. Nemocný má mít možnost uzavřít svůj život, dokázat se rozloučit s těmi, kteří tu zůstávají. Někdo potřebuje říci nahlas „umírám“, dává mu to sílu připravit se na poslední okamžiky, vyslovit nahlas, co ho trápí a najít tak v sobě klid a smíření. Neboť jen lidem byla dána možnost myslet, mluvit a člověk nedokáže být bez druhého. Každý z nás má jinou představu o svém konci a mnoho z nás není na svou smrt připravena. Nikdo z nás ještě nezemřel, nevíme jaké to je a také nám ještě nikdo ze zemřelých nepřišel říci „dali jste to nejlepší, co jsem si mohl přát, díky“.

Hospicová péče

Hospicová péče vychází z myšlenek úcty k životu, respektu lidské jedinečnosti a neopakovatelnosti. Zaručuje nemocnému, že nebude trpět bolestí, že v každém okamžiku jeho posledních dnů bude respektována jeho osobnost, že nezůstane sám, všemi opuštěn. Historie hospicové péče u nás je spojena se jménem MUDr. Marie Svatošové, která v roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo (Ejhle člověk). Za dva roky byl otevřen první hospic v ČR – Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. V současnosti u nás je více než 14 hospiců, které v žádném případě nemohou pokrýt potřebu hospicové péče. Hospicové hnutí vzniklo v Anglii. Za předchůdce současných hospiců bývají považovány domy pro umírající, které v Irsku a Londýně zřizovaly křesťanské řády od 19. století. Moderní zařízení hospicového typu bylo ale poprvé založeno až roku 1967. Založila jej dr. Cecilie Saunders  v Londýně  Sv. Kryštofa (St Christopher’s Hospice). Od té doby začaly vznikat hospice po celém světě.

„Hospice jsou zvláštní místa. Všichni chceme, aby existovaly, ale nikdo o nich nechce slyšet. Myslím, že kdyby lidé měli odvahu a zašli do některého z nich podívat, s překvapením by zjistili, že hospic není dnes místem, ze kterého hledíte do propasti smrti, ale spíše most, po kterém se dá důstojně a překvapivě i hezky přejít do nového života,“ říká Marek Eben

Slovo hospic je odvozeno od latinského základu slov znamená  pohostinnost. První hospice ve středověké  Evropě se nazývali „hotely boží„ protože ošetřující řeholnici se považovali za služebníky nemocných, kteří pro ně reprezentovali Krista, pána domu. Jsou okamžiky v životě člověka, v nichž si uvědomíme,  že jsme na Zemi – jak říká písmo – jen hosty. Stojíme před branami velkého tajemství. Kéž laskavost, s níž se v takových chvílích setkáme v hospicích, je pro nás znamením  naděje že i samotný průchod branou onoho posledního tajemství  a to, co nás za ní očekává, je laskavost a milosrdenství.

Paliativní medicína

Paliativní medicína je podle definice Světové zdravotnické organizace léčebná a ošetřovatelské péče o ty pacienty, jejichž nemoc nereaguje na kurativní péči. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, dále pak řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů. Paliativní medicína se snaží dosáhnout co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.

Paliativní péče nabízí umírajícím a jejich blízkým podporu a pomoc. Klade hlavní důraz na zachování lidské důstojnosti a na kvalitu jeho života. Dokáže úspěšně zvládnout bolest a další symptomy spojené se závěrem života nemocného. Dokáže podporovat život a umírání považuje za normální proces.

Paliativní medicína neurychluje, ani neoddaluje smrt. Je založena na spolupráci více oborů s cílem zajistit péči zdravotní, psychickou, sociální i spirituální. Stěžejním je vyhledat potřeby umírajícího, respektovat jeho přání, zdůraznit význam rodiny a umožnit jí prožít poslední okamžiky se svým blízkým. Paliativní péče představuje také pomoc rodině zvládnout zármutek a umožnit truchlení, které je nedílnou součástí po odchodu jejich milované osoby. Základním požadavkem je, abychom zůstali lidmi pro lidi a dovolili a také dokázali důstojné umírání za přijatelných podmínek.

Se vznikem domácí zdravotní péče (1992) také některé agentury poskytují hospicovou domácí péči. Předpokladem však je indukce domácí péče praktickým lékařem. Ošetřující lékař v nemocnici ji může indikovat pouze na 2 týdny a dále musí být ordinována praktickým lékařem, a to opakovaně každě 3 měsíce. Také na něm záleží, kolik ošetřovacích návštěv doporučí. Domácí péče může být poskytována denně nejvíce 3krát, ale je-li to nezbytné, lze do domácnosti nemocného docházet i vícekrát, avšak po schválení revizním lékařem pojišťovny.

Domácí zdravotní péče musí být dostupná 24 hodin denně, všední dny i svátky. Hospicová domácí péče se v České republice pomalu rozvíjí a je důležité vnést do podvědomí naší společnosti, že lze umírat doma, v prostředí láskyplné péče, bez bolesti a dalších nepříjemných symptomů, provázejících závěr života. V současnosti však ještě není plně doceněna finanční podpora hospicové domácí péče ze strany státních orgánů, ani zdravotních pojišťoven. Zcela nelogicky se její indikaci brání i řada praktických lékařů. Je nesmírně důležité, aby v týmu poskytovatelů domácí péči byli zastoupeni odbornosti všech typů péče, která je v daném okamžiku potřeba.

Zahraniční výzkumy prokazují, že posílení domácí hospicové péče přináší nejen ekonomické úspory, ale také zvyšuje kvalitu života umírajících. Bohužel stále chybí i podpora rodin, které by se chtěly starat o své blízké v domácím prostředí. Mají obavy, že přijdou o práci, resp. finanční příjem, mají obavy, že péči nezvládnou a ani mnohdy nevědí o existenci domácí zdravotní péče, která umožňuje hospicovou péči doma. Je tomu tak mimo jiné i proto, že s nimi nikdo jejich závažnou situaci neprobere, nepředstaví možnosti řešení a nenabídne variantu domácí péče. Na tuto situaci reaguje občanské sdružení Cesta domů, které na území Prahy provozuje od roku 2002 Domácí hospic Cesta domů. Současně je sdružení také hlavním řešitelem projektu Paliativní péče a její rozvoj ve světě a v ČR, jehož cílem je zmapovat stávající situaci péče o umírající v České republice a vypracovat novou koncepci péče o umírající a jejich rodiny. Což se také stalo.

 V paliativní péči je největším úskalím komunikace s nemocným a rodinou. Mezi pacienty, resp. umírajícími je bohužel více těch, kteří nám nedokážou sdělit, co je trápí, proto si často nevíme rady, tápeme, zda se jedná o strach, o bolest fyzickou nebo bolest duše. Poruchy kognitivních funkcí a poruchy chování mnohdy vedou k nesprávnému řešení vzniklých situací.

Za jakých podmínek lze umírat doma?

  • Nemocný si přeje prožít poslední okamžiky svého života doma.
  • Rodina je ochotna a schopna mu poskytnout kvalitní péči.
  • Praktický lékař a agentura domácí zdravotní péče je schopna péči zajistit.
  • Vytvořit bezpečné prostředí, kde bude péče prováděna.
  • Přínosem je práce dobrovolníků se souhlasem nemocného i jeho rodin

Paliativní medicína je celková léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocného. Cílem je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.

Aby péče nebyla jen technikou, dovedností a zručností, musí být nutně spojená s láskou. Na otázku, co si představuje pod pojmem „laskavá péče“, odpověděl krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici takto:

„Když ke mne přijdete, přesto, že víte, co všichni víme –že umírám.

Když ke mne přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení.

Když ke mne přijdete a věříte v mé uzdravení – neuzdravení.

Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit.

Když mne berete jako individualitu.

Když si vzpomenete na maličkosti, které mi jsou milé, když vzpomenete i na mé blízké.

Když se zajímáte o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti.

Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mne jako osobu.

Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu.

Když se dokážete smát a být šťastní uprostřed vaší těžké práce.

Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde.“

Můžete zanechat svůj komentář: