PeopleTogether

Zpravodajský web nejen pro Královéhradecký kraj

Hráč FC Hradec Králové Jakub Šípek říká : Jsem vyspělejší, víc si věřím

8 min read
V dalším rozhovoru z podzimních Černobílých gólů povídá Jakub Šípek o tom, jak ho změnilo hostování v Chrudimi. A popisuje, jak se z nadějného talentu stal střelec, na kterého se tým může spolehnout. „Potřeboval jsem dospět, abych uměl líp pracovat sám se sebou,“ říká.

V čem jsi jiný hráč než před rokem?

Asi jsem vyspělejší, o rok starší. Minulou sezonu jsem prožil na dvou různých místech, to mi ukázalo dva různé styly fotbalu. Před rokem se mohlo říkat, že jsem ještě mladý, nějaké chyby se ode mě daly očekávat. Teď bych měl patřit mezi ty zkušenější hráče, kteří si na hřišti víc věří.

Jsi jiný člověk? Po návratu z Chrudimi jsi říkal, že tě to hostování dost naučilo.

Možná jsem sebevědomější. Víc vím, co chci. Předtím bylo všechno na náhodu, teď si dokážu nastavit svou cestu – svůj plán, který si plním. V chování a vystupování je asi opravdu jediný rozdíl v tom, že jsem o rok starší. Z Chrudimi jsem se vrátil pokornější. Viděl jsem různá prostředí, mohl jsem srovnávat, co tam nebylo a tady je. Pro mě navíc návrat do Hradce byl jako příchod do nového týmu, protože tady byl nový trenér. Musel jsem se mu ukázat, všechno jsem jel na maximum. A když jsem ke konci sezony dostal větší šanci, myslím, že jsem předvedl, že jsem nějaký pokrok udělal.

Jak jsi bral hostování v Chrudimi?

Ze začátku moc dobře ne. Byl jsem zklamaný, protože v životě jsem jinde nebyl. Byl jsem zvyklý na tohle město a zdejší podmínky. Možná pro mě bylo zklamání, že mi trenér nedal šanci, ale asi to bylo tím, že jsem byl o rok mladší a potřeboval jsem dospět, abych sám se sebou uměl líp pracovat.

Bylo pro tebe hodně uspokojující, když jsi ke konci minulé sezony dostal šanci?

Když jsem dřív šance nedostával, byl jsem zklamaný. To jsem svým způsobem i teď. Tentokrát jsem ale byl víc v pohodě – trenér se mnou mluvil, věděl jsem, že šance přijde. Bylo to po vzájemné komunikaci, byl jsem rád, že mi trenér dal prostor na hrotu, že vyslyšel i on mě.

V nové sezoně zase bojuješ o pozici. V Líšni jsi poprvé nastoupil od začátku a hned jsi dal gól. Musel jsi být hodně šťastný.

S klukama jsme se bavili, že by bylo super, kdybychom už v patnácté minutě vedli třeba 2:0, zároveň jsme ale věděli, že to nebude jednoduché. A když jsem pak po třech minutách dal gól, hned mi to blesklo hlavou. Byl to skvělý pocit – jako vždycky. Na konci zápasu ten hezký moment zapadl do toho smutného. Člověk má radost z každého gólu, ale větší, když pomůže k výhře.

Bereš každý gól jako to, že ses přihlásil o místo v sestavě?

Celou přípravu i v tréninku dělám všechno, co můžu. Věděl jsem, že šanci musím dostat. Kdyby ne, už nevím, co bych měl dělat víc. Cítím se skvěle – a že jsem musel počkat dvě kola, takový prostě fotbal je. Už nehledám chyby jinde, věděl jsem, že to přijde. Myslím, že jsem šanci chytil. Doufám, že zase přidám další minuty a góly.

Snášíš teď boj o místo líp než dřív?

Ano. Dřív hráli kluci, kteří byli lepší, ale já jsem to neuměl uznat. Teď nejsem horší a vím, že když mi trenér dá šanci, umím předvést výkon, který udělá obrovské haló. Člověk chce hrát vždycky, ale teď už vím, že to vždycky nejde. Na druhou stranu si víc věřím.

Byl jsi v pozici velkého talentu, brzy jsi hrál ligu. Co to s tebou dělalo?

Byla to pro mě obrovská euforie. Splnil se mi sen. Nemávalo to se mnou, prostě jsem pokračoval ve své kariéře. Možná mi trochu ublížilo, že když jsem se dostal do ligy, hned za půl roku se spadlo. To byl obrovský pád, jaký jsem nikdy předtím nezažil, a doufám, že už ani nezažiju. Pak přišel pan Havlíček, se kterým jsem si nesedl. To bylo období, na které člověk zapomene, protože nebylo dobré. Pak mi otevřela oči Chrudim, viděl jsem novou cestu. Jsem rád, že jsem to nezabalil a pořád jsem si věřil. Zase jsem nabral správný směr.

Jak je pro tebe sebedůvěra důležitá v zakončení?

Dřív mě položila každá blbost. Nad vším jsem zbytečně přemýšlel, to už nedělám. V týdnu se můžou dít špatné věci, ale na zápas je dokážu vyhodit z hlavy a soustředit se jen na hru. V tomhle je můj pokrok – v důležitých momentech se dokážu soustředit na sto procent.

Wayne Rooney popisoval, jak se před zápasem ptá kustoda, v jakých dresech bude tým hrát, a pak si představuje, co se děje na hřišti a jak dává gól. Máš nějaký podobný zvyk?

Něco podobného ano. Když jedeme na zápas, zavřu oči a promítám si, co člověk může udělat. Někdy je to až moc fantazie – třeba sólo přes celé hřiště. (směje se) Ale představuju si, jak si pohraju s gólmanem, dám gól a jdu slavit.

Studuješ gólmany, kteří proti tobě nastoupí?

Ne, to jsem nikdy nedělal. Spíš možná brankáři studují střelce, ale já se spíš soustředím na sebe. Vím, že když to provedu správně, brankář nemá šanci – a je jedno, kdo proti mně stojí. V danou chvíli mi jde o správné umístění a razanci. To by mělo stačit.

V mládeži jsi z Lanškrouna šel do Slavie. Jak ses potom dostal do Hradce?

Ve Slavii jsem byl dva roky v době, kdy tam nebyly peníze, nebyla v dobré situaci. Dojížděl jsem jednou týdně, jinak jsem měl individuální tréninky s tátou. Bylo to 200 kilometrů. Po dvou letech za námi přišel trenér, že to tak dál nejde, že potřebuju víc tréninků, tak abych zůstal v Praze na internátu. Jenže bych bydlel na druhé straně Prahy s kluky o deset let staršími. To ve dvanácti letech nemá cenu. Přišla nabídka z Hradce, tak jsem zamířil sem.

Rodiče s tebou jezdí na většinu zápasů. Je pro tebe jejich přítomnost pořád důležitá?

Bez nich bych se ani k fotbalu nedostal. Přivedla mě k němu mamka jenom proto, abych měl nějaké kamarády. (usmívá se) Tehdy ještě netušila, že nakonec budu mít kamarády po celé republice. To, že mě podporují odmalička a vozí mě všude, je pro mě skvělé. Jsem jim za to strašně vděčný – bez nich bych nebyl tam, kde jsem, a neprožil bych, co jsem prožil. Rodiče jsou schopní udělat cokoli, aby mě odvezli tam nebo tam… A vím, že to budou schopní udělat i za dvacet nebo třicet let. Oni jsou můj základní kámen, bez kterého si neumím představit, že bych vůbec mohl fungovat.

Taky po každém zápase jdeš hned k nim a rozebíráte ho. Jaká je od nich zpětná vazba?

Taťka je kritický. Když od něj slyším pochvalu, musím si ji jít hned někam napsat. Mamka se pak vždycky snaží hledat pozitiva. Jsem rád, že se mnou jezdí a můžu si s nimi o zápase popovídat. S taťkou se občas i chytneme, každý řekneme svůj názor a mamka to musí urovnávat.

Jak daleko to dotáhne brácha Matěj, který v Hradci hraje za U19?

Doufám, že ještě dál než já. Navzájem se podporujeme, fandíme si. On je na každém mém zápase, já se na něj taky jdu podívat, kdykoli to jde. On je fotbalovější, není to buldok, ale spíš hračička. Má radši balon, je techničtější. Mám svůj sen, že si jednou zahrajeme spolu, jeden z nás dá gól a budeme to spolu moct oslavit na hřišti.

zdroj: https://www.fchk.cz/clanek.asp?id=Jakub-Sipek-Jsem-vyspelejsi-vic-si-verim-3268

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: