PeopleTogether

zpravodajský web nejen pro Východní Čechy

Lubomír Zaorálek: Jsme po třiceti letech dospělí?

6 min read

V socialismu jsme se učili žít s vědomím, že nelze plánovat žádnou osobní kariéru. Nebylo možné naplánovat něco, co by bylo dost důstojné a přineslo uspokojení. Život neměl žádné dobré řešení. Nebylo jasné, jak to rozseknout, a chyběla odvaha i sebevědomí.

Člověk si nebyl jist tím, že by unesl emigraci, stejně jako si nebyl jist, že by unesl důslednou opozici. Nakonec nešlo jen o něj – musel cítit odpovědnost vůči nejbližším. Proto mnohý volil opozici nedůslednou a kompromisní ve světě, kde přizpůsobit se příliš by znamenalo ztratit zbytek sebeúcty. Na této hraně jsme balancovali.

Listopadové události 1989 všechno změnily. Zamíchaly tou celou starou stupnicí možností. Využít nových šancí ale nebylo snadné. Pro mé vrstevníky, kterým bylo přes třicet, už často bylo pozdě. Někteří nakonec možná ani nechtěli opustit dráhu, po které se dříve vydali. Jako by byli nastaveni jinak.

Vzpomínám na prostředí krajského centra OF v Ostravě na Zahradní ulici. Většina mých přátel tam stejně jako já nosila dlouhé vlasy a chodila v riflích a flanelových košilích jako v mundúru. Pamatuji si, jak se na nás hrnuly nejrůznější funkce a nominace ze všech stran. Ne každý o to stál. Někteří mi jasně dávali najevo, že se do obleků s kravatami převléct nehodlají.

Bylo to všechno příliš náhlé. Ještě včera jsme četli stoiky a říkali jsme si s Franzem Kafkou: „To si opravdu myslíte, že se budete mít v životě pořád lépe a lépe?“ A teď to všechno, co jsme si opakovali, má být k ničemu?

Někde v hloubi v nás vězelo, že úspěšná kariéra je podezřelá za každého režimu. Já sám jsem už politiku ale opustit nedokázal. Našel jsem v ní své řemeslo a budoucnost. Zřejmě jsem se tím některým odcizil. Oni svou účast v „revoluci“ chápali jen jako krátkou, dočasnou misi.

Nikdy jsem samozřejmě ty, kteří po čase odešli, nijak příkře nesoudil. Politika je tak zvláštní řemeslo, že do něho jde sotva někoho nutit. Zpětně mě jen mrzí, že nebylo víc času o tom mluvit. V duchu jsem si tehdy jen říkal – kdo zůstane?
Vzpomínám si na tuto třicet let starou historii, když poslouchám Timothyho Gartona Ashe, jak nyní v Praze říká, že mu dělá starosti, když dnes vidí, jak se u nás organizují demonstrace, které používají jazyk občanského aktivismu, jako by byl rok 1989, místo toho, aby šli lidé do politiky… Je skvělé, že udržujete tradici občanského protestu naživu, ale žijete v demokracii. A klíčová věc, kterou musíte v demokracii udělat, je vyhrát příští volby. Jednou z chyb havlovské tradice bylo opovržení nebo jistá nechuť ke klasické politické soutěži o moc.

Máme o čem mluvit. Myslel jsem si, že po třiceti letech je skvělá příležitost opustit sentimentalitu a staré zvyky a připomenout si to všechno také jinak – střízlivě, racionálně a třeba i vtipně. Nakonec komedie byla podle antické definice blíže pravdě než tragédie. Aby nebylo mýlky – vůbec nezpochybňuji výjimečnou povahu výročí a svátečního dne.
Je dobré vzpomenout, jak jsme byli šťastní a hrdí na svobodu. Byla to zásadní změna a konec ponížení. Nezaslouží si to ani žádnou ironii či hořkost. Dokonce i tehdejší patos a romantismus se dají pochopit. Těžko bylo tehdy ubránit se euforii. Ale dnes už nejsme zhypnotizovaní a chtělo by to střízlivější světlo.

Pamatuji si, jak v oněch hektických listopadových dnech dokonce i do Ostravy dorazila nějaká novinářka z USA a ptala se mě, jestli ta naše sametová revoluce není celá nějak moc divadelní. Nechápal jsem, o čem mluví. Je zajímavé, že výrazní čeští historici jako Michal Kopeček, Vítězslav Sommer, Matěj Spurný a další dnes nezdůrazňují diskontinuitu, ale naopak kontinuitu mezi tím, co bylo před rokem 1989 a po něm. To není žádné zpochybňování tehdejších událostí. To je jen zralejší a poučenější pohled na minulost – na to, co jsme žili.

Už bychom neměli pokračovat v tom divadelním kusu, ve kterém se dobrý a spravedlivý král ujal vlády nad říší pravdy a lásky. Tehdy to nebylo tak, že andělé srazili ďábly do pekel. Je třeba opustit tuto romantiku a patos stejně jako mýtus ukradené revoluce, který je ze stejného kotlíku. Byl to Milan Kundera, který od románu Žert až po Život je jinde hodně psal o tom, že skutečná solidarita a pocit sounáležitosti je něco jiného než lyrismus a sentimentalita se svíčkami. Kundera mluví o tom, že v lyrickém věku své mladosti si prošel opilostí sebou samým a naučil se mít se před tímto pokušením na pozoru.

Podle Kundery je až podezřelé, jak se v této zemi daří lyrice. U nás dokonce i v padesátých letech lyrika kvetla. Ve vězeních trpěli nevinní, režim se choval bezohledně a krutě, ale básníkům to nebránilo tvořit působivé metafory a krásné verše. To dokazuje, že andělské dětinství a nadšení nemusí být nevinné. Pořád se to u Kundery opakuje – pozor na naše sklony k sentimentu a kýčovitosti!

Přiznám se, že i já jsem vždy miloval české lyrické básníky Hrubína, Skácela, Horu, Kainara. Ale dnes nevím, jestli je dobře, že jedinou Nobelovu cenu za literaturu máme právě pro lyrika Jaroslava Seiferta. Je bizarní, že se za Nobelovu cenu pro Seiferta tolik angažoval právě Václav Havel. Milan Uhde dosvědčuje, že Jaroslav Seifert byl prosazován právě proto, aby tuto cenu nedostal Milan Kundera.

Nepřísluší mi soudit tuto podivnou historii české malichernosti. Jen mi je líto, že dnes nedopřáváme více sluchu té Kunderově kritice národního sklonu k sentimentálnímu kýči.

Už bychom neměli pokračovat v tom divadelním kusu, ve kterém se dobrý král ujal vlády nad říší pravdy a lásky. Tehdy to nebylo tak, že andělé srazili ďábly do pekel.

zdroj: https://www.cssd.cz/aktualne/blogy/jsme-po-triceti-letech-dospeli/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: