PeopleTogether

Zpravodajský web nejen pro Královéhradecký kraj

Patrik Vízek: V Hradci nesu pozici dvojky líp než jinde

7 min read
V dalším rozhovoru z podzimních Černobílých gólů povídá Patrik Vízek o tom, jak se mu na konci minulé sezony a na začátku té současné na chvíli splnil sen – postavil se do hradecké brány jako jednička. Sice o něj přišel, ale má velkou motivaci splnit si ho znovu. A obzvlášť mezi Votroky, protože je velký patriot. „Jinde bych pozici dvojky nesl hůř. Hradci budu vždycky přát to nejlepší, takže mě uchlácholí, že jsem sice dvojka, ale Hradci se daří,“ usmívá se šestadvacetiletý gólman.

Byl jsi nějakou dobu zraněný. Jak jsi na tom teď?

Jsem rád, že už jsem se mohl vrátit do tréninku. Dělám všechno naplno.

Zranění ti mimo jiné zabránilo bojovat zase o roli jedničky, o kterou jsi po začátku sezony přišel. Jak jsi to bral?

Vždycky se snažím odevzdávat maximum. Když mi trenér před sezonou řekl, že budu jednička, představoval jsem si to jinak, než že po třech kolech půjdu z brány ven. Teď jsem ale rád za to, že jsem se uzdravil, a hlavně že se daří týmu. To je nejdůležitější. Věřím, že šance pro mě zase přijde.

Jak si vysvětluješ to, že jsi v bráně vydržel jen tři zápasy?

Pro tým jsou nejdůležitější výsledky a ty jsme neměli. Nemyslím, že jsem chytal úplně špatně, ale možná jsem týmu nedával takový klid, jaký by potřeboval. Celkově z nás byla cítit nervozita, protože se nám nedařilo vyhrávat. Trenér tomu chtěl dát impulz, a jelikož jsme hned následující zápas s Varnsdorfem vyhráli 8:0, myslím, že to splnilo účel. Teď se musím soustředit na sebe a o to víc na sebe pracovat.

Brankáři jsou odmalička zvyklí na to, že chytá jen jeden. Jak neseš to, že to nejsi ty?

Není to příjemné, když člověk nemůže sdílet s klukama emoce na hřišti, ale snažím se dávat mužstvu všechno i z pozice dvojky. Kluky se snažím motivovat, starat se o tým. Věřím, že se do brány zase dostanu – ve fotbale se může stát kdykoli cokoli, musím být připravený.

Jste s Radimem Ottmarem kamarádi?

Jsme!

Ale usiluješ o jeho místo.

Určitě mezi námi vždycky bude sportovní rivalita. Není to tak, že když je můj kamarád, obětuju se a nebudu chytat. Jemu to přeju – v době, kdy jsem v Hradci bojoval o smlouvu, to byl můj vzor. Teď jsem s ním, ale musím mít touhu dostat se přes něj.

Zažil jsi někdy brankáře, se kterým bys nevycházel?

Ne, nezažil. Vždycky se to snažím uchopit z té stránky, že není dobré házet si klacky pod nohy. Na prvním místě musí být tým. Někdy je těžké pořád si říkat „Hlavně že se vyhrává“, když to znamená, že budeš sedět na lavičce. Takový ale sport je – a kdybychom tady takovou mentalitu neměli, nebudeme mít takové výsledky.

To je hlavní důvod, že ano?

Určitě. Hodně lidí se mě ptá, kolik toho změnilo to, že jsme si tady něco vyříkali. Já si myslím, že tam jsme si opravdu všichni uvědomili, co je nejpřednější – že musíme dávat přednost týmu, když chceme vyhrávat. Teď máme hlavy nastavené správně, proto zápasy zvládáme někdy ne třeba výkonem, ale vůlí.

Mezi tebou a Radimem Ottmarem je kontrast ve hře nohama. Je nevděčné poměřovat se v tom zrovna s ním?

(směje se) Je to složitější, protože Oťas má hru nohou extrémně dobrou. Klidně by mohl být hráčem v poli, když to trochu přeženu. Jsou tady na mě o to větší nároky. Když jsem byl na hostování v Jihlavě, s Luďou Vejmolou jsme na tom byli podobně a nikdo to tolik neřešil. Já to ale vnímám tak, že je to pro mě o to větší motivace zdokonalit se v tomhle ohledu.

Takže si v tomto směru přidáváš?

Měl jsem hroznou chuť a vůli zlepšit se v tom, když jsem po třech kolech šel z brány. Už jsem si plánoval, jak na tom budu pracovat, ale přišlo do toho to zranění. Je paradoxní, že kvůli němu jsem nemohl právě jenom kopat, všechno ostatní jsem dělat mohl. Je jedním z mých cílů zlepšit se v tom.

V dovednostních soutěžích na trénincích zaměřených na kopací techniku bývá Radim mezi nejlepšími, tobě se taky daří. Je pro vás zvláštní motivace porážet v nich hráče z pole?

Máme vždycky radost, když je porazíme. A největší, když porazíme Vlčáka – ten to snáší špatně. (směje se)

Bereš post gólmana jako individuální sport v kolektivním sportu?

Asi ano, ale vůbec mi to nevadí. Kdybych měl být úplně individuální sportovec, chyběla by mi kabina. Kolektiv jsem měl vždycky rád, přirozeně mě bavilo starat se o něj, aby všechno fungovalo. S věkem přichází třeba to, že dávám pozor i na mladé, aby nesešli z cesty.

Říkáš starat se o kolektiv – po vítězných zápasech vedeš v kabině pokřik. Jak k tomu došlo?

Postupně. Zavedl jsem pokřik v juniorce, když tam žádný neměli. Šel jsem tam chytat před nějakými dvěma třemi lety, vyhrálo se, nikdo se k ničemu neměl, tak jsem to vzal na sebe. A když se v áčku zranil Pláša, který měl pokřik na starosti, někdo řekl, ať si to vezmu já. Pak už jsem u toho zůstal.

V jaké fázi kariéry jsi? Je ti šestadvacet, dohlížíš na mladší hráče, chvíli už jsi byl jednička…

Beru to trochu jako krok zpátky, protože jsem tady dosáhl toho, čeho jsem chtěl dosáhnout, ale rychle jsem o to přišel. Na druhou stranu si myslím, že to pro mě je dobře – v profesním a osobním životě se mi v tu chvíli povedlo všechno, možná jsem dosáhl lehkého pocitu uspokojení. Tohle mi pomohlo vrátit se nohama na zem, což jsem asi potřeboval. O to víc teď na sobě budu pracovat, uklidní mě to. Je to z osobního hlediska posun, už se těším, až se zase podívám do brány.

Ještě než ses stal jedničkou, zvládl jsi taky vysokou školu, sportovní management. Jak se mu chceš dál věnovat?

Ano, sportovní management na FTVS Univerzity Karlovy. Splnil jsem si tím svůj studijní cíl. Diplom mi stojí na poličce, a až jednou bude potřeba, opráším ho. Už mám vize, co bych chtěl po skončení sportovní kariéry dělat, jsem rád, že mám školu vystudovanou. Neztratí se to.

Jaké máš vize?

Můj nejvyšší cíl je šéfovat jednou nějakému klubu, ale vím, že k tomu vede spousta dalších kroků.

Mají se tedy Richard Jukl a Jiří Sabou bát o místa?

(směje se) Vůbec bych se nebránil tomu, kdybych se jednou tady v Hradci mohl starat o celý klub.

Jsi hradecký patriot. Je pro tebe důležité, že působíš právě tady?

Možná proto je pro mě snazší snášet roli, v jaké jsem teď. Kdybych seděl na lavičce v jiném klubu, nesl bych to hůř. Tady to je lehčí, protože Hradci budu vždycky přát nejvíc. Uchlácholí mě, že jsem sice dvojka, ale Hradci se daří.

zdroj: https://www.fchk.cz/clanek.asp?id=Patrik-Vizek-V-Hradci-nesu-pozici-dvojky-lip-nez-jinde-3277

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: