• So. Dub 10th, 2021

PeopleTogether

Zpravodajský web nejen pro Královéhradecký kraj

Výstava Paměti národa Z totality do totality je k vidění v Dobrušce

ByFletcher Martin

Lis 28, 2020

Z Trutnova se výstava na více než měsíc přesunula do Dobrušky, kde ukončí svou půlroční pouť. Výstava je umístěna v Komenského ulici za Kinem 70. Na dvanácti panelech představí příběhy pamětníků i téměř dvacetiletou činnost neziskové organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměti národa.

Dobrušským zástupcem na výstavě je Josef Wolf. Nejsilnější zážitky z Dobrušky v Josefu Wolfovi zanechalo poválečné vyhánění Němců. Kamarád říkal, že si na ně musíme najít nějaké klacky. Jak procházeli tím špalírem na náměstí v Dobrušce, všichni jsme na ně křičeli, nadávali jim. Lidi na ně plivali. Bití Němců považoval za správné až do chvíle napadení spolužačky v průvodu. Byla to velice hodná holčička. Okamžitě mě to přestalo bavit a tím to pro mě skončilo, dodává Josef Wolf. I jako reprezentant ČSSR v cyklistice se často dostával do konfliktu s komunistickou vládou. To vše vedlo k odmítání vstupu do komunistické strany. Vzal bych tím na sebe odpovědnost za veškerou činnost, kterou režim prováděl. V roce 1966 proto raději emigroval a na vrcholu své sportovní kariéry začal reprezentovat cizí stát. Po Sametové revoluci se pravidelně do Čech vrací, ale domovem mu již zůstává Švédsko.

Portál Paměti národa dokumentuje osudy tisíců pamětníků, z nichž bude osm představeno na putovní výstavě Z totality do totality. Jsou mezi nimi disidentky a účastnice třetího odboje Hana Jüptnerová a Karla Charvátová. Hana Kleinerová, jedno z Wintonových dětí. Druhoválečný hrdina Jan Plovajko a další. Jejich kompletní příběhy naleznete v archivu Paměti národa. Jednotlivé příběhy pamětníků z výstavy budou také zveřejněny v Magazínu Paměti národa a publikovány v Deníku.

Královéhradecký kraj si ve 20. století prošel těžkými zkouškami obou totalit. Paměť národa upozorňuje na příběhy lidí, kteří dokázali svému těžkému osudu čelit se vztyčenou hlavou. „Cílem výstavy je vyprávět příběhy dál, a oživit tak historickou paměť měst. Je totiž velmi důležité pro vztah k místu, kde žijeme, abychom tam znali a věděli o lidech, které semlely velké dějiny, dodává kurátor výstavy a ředitel Paměti národa Východní Čechy Tomáš Heller.


Na cestě za svobodou musel podrazit kamarády. Příběh cyklisty Josefa Wolfa

Životním středobodem mladého Josefa Wolfa byl sport. Dařilo se mu v cyklistice, ale čím dál silněji si také uvědomoval nesvobodné poměry v Československu. A tak se na vrcholu kariéry rozhodl emigrovat.

Narodil se v roce 1939 v Brně, ale dětství prožil v Dobrušce, kam se jeho rodiče uchýlili, aby v klidu přežili válku. To se podařilo. Přesto má z doby těsně poválečné silný zážitek: „Měl jsem velkou radost, že válka skončila. Za nějaký čas jsem se dozvěděl od kamaráda, že budou vyháněni Němci. Říkal, že si musíme najít nějaké klacky, abychom jim mohli dát na rozloučenou. Tak jsem si našel nějakou tyčku a vydali jsme se na náměstí v Dobrušce. Z jedné strany tam šel takový dlouhý průvod. Všichni jsme na ně křičeli, nadávali jim, lidi na ně plivali. A někteří sem tam někoho udeřili. Ti Němci šli naprosto potichu. Byli to většinou starci a ženy s dětmi. Měli hlavy sklopené a šli,“ uvedl Josef Wolf.

Tehdy mu bylo šest let a bití Němců považoval za správné. Napáchali přece za války tolik zla. Ovšem jen do chvíle, kdy v průvodu uviděl spolužačku z první třídy. Kdosi holčičku udeřil a jí se vysypal malý kufřík. Josef ten kufřík znal ze školy. Dívka se snažila sesbírat si ze země hračky, ale maminka ji táhla za ruku pryč. „A mně to přišlo strašně hloupé. Byla to velice hodná holčička. Okamžitě mě to přestalo bavit. Pochopil jsem, že to není správné,“ vzpomínal Josef Wolf a dodal, že ho tento zážitek dlouho trápil.

Po válce se s rodiči vrátili do Brna, kde otec pracoval jako krejčí. Po komunistickém převratu v roce 1948 o dílnu přišel. „Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu,“ řekl Josef, ve kterém čím dál víc sílil pocit, že socialistické zřízení není tak úžasné, jak se jim učitelé ve škole snažili namluvit.

CYKLISTIKA MU POMÁHALA PŘEŽÍT

Josef Wolf se vyučil strojním obráběčem a nastoupil do Závodů přesného strojírenství v Brně jako obráběč. Od roku 1953 převýšila cyklistika všechny jeho zájmy a pomáhala mu i v tom, že nevnímal tak tíživě politicko-společenské poměry. Dostal od otce staré cestovní kolo, které si sám přestavěl tak, aby co nejvíce připomínalo kolo závodní. Poctivě na sobě dřel. Věnoval tréninku vše, co mohl. Denně najel 150–200 km. Není divu, že potom v práci na noční směně spal. „Tak jsme přijeli do práce, postříkali obráběcí stroje emulzí a posypali je šponami a třískami, aby to vypadalo, že se něco obrábělo. No a šli jsme do šatny spát.“ Zanedlouho byl zavolán na závodní výbor, kde mu soudruzi z podnikové organizace KSČ sdělili, že svým poflakováním záměrně kazí plán. Josef si tehdy dodal odvahy k obraně:

„Řekl jsem jim, že za to nemůžu, že celý den trénuju a v noci jsem zvyklý spát. Že mi ještě není ani šestnáct a že ty noční směny nevydržím.“ Jeden člen z komise se ho zastal a přeřadili ho na místo, kde byl nanejvýš spokojený.

Začalo období jeho sportovních úspěchů. Jako nadějný cyklista se dostal do armádního klubu Dukla. Cílem bylo, aby mohli při dvouleté základní vojenské službě dál trénovat a nevyšli z formy. Zvítězil v několika mezinárodních závodech. Poté přestoupil do Dukly Pardubice. V roce 1960 závodil na olympiádě v Římě.

SLUŽBA V ARMÁDĚ

Aby mohl po vojně dál závodit, byl zařazen k pardubickému útvaru jako voják z povolání. Vojenské příkazy mu byly proti mysli, a tak se dostával do střetu s velitelem. Odmítal nabídky na vstup do KSČ, byl ve velkém tlaku: „S režimem jsem nesouhlasil, ale cyklistika mě naplňovala. Věřil jsem, že se něco změní, když nastoupil prezident Kennedy…“ Ale jeho naděje byly marné. V kontaktu s vojáky vzrůstala jeho demotivace. Uvědomil si, že podobný svazující život

jednou čeká i jeho syna. „S postupujícím časem ve mně narůstal pocit, že v tomto systému nemá cenu mít další děti…“

ROZHODLI SE EMIGROVAT

V roce 1966 se Josef Wolf s manželkou rozhodli emigrovat. Radka Wolfová zažádala o návštěvu své tety, která žila v Západním Berlíně. Občané socialistických zemí mohli vycestovat, pouze když jim to úřady dovolily. Do formuláře uvedla do kolonky zaměstnání svého muže, že je státní zaměstnanec, nikoli voják. Ve stejnou dobu Josef Wolf odjel na cyklistické závody do Švédska. Vojáci měli zakázáno cestovat do zahraničí ve stejnou dobu jako jejich rodinní příslušníci. Finta vyšla. Manželka s jejich synem byla v Německu ve stejnou dobu jako on ve Švédsku.

Odcházeli s nejistotou a strachem. Pro Josefa bylo nepříjemné, že musel podrazit kamarády cyklisty. Už měli všechny věci sbalené k návratu. Vedoucí výpravy měl v autě schované i všechny jejich pasy. Tehdy bylo samozřejmostí, že vedoucí zájezdů pasy vždy sbírali. Namluvil tedy kolegům, že potřebuje klíče od auta, protože si v něm zapomněl fotoaparát. S foťákem si vzal i pas a tašku s věcmi, kterou ukryl poblíž auta. Pak kolegům klíče vrátil. Řekl, že jde ještě koupit nějakou hračku, a z obchodního domu nenápadně odešel jiným vchodem.

Lodí pak odjel do německého města Travemünde, kde požádal o politický azyl. Byl poslán do uprchlického tábora v Bavorsku a tam za ním přijela jeho žena Radka se synem.

ŽIVOT VE ŠVÉDSKU

Ve Švédsku se manželům Wolfovým narodily další dvě děti. Josef se zpočátku věnoval cyklistice, dokonce dva roky reprezentoval Švédsko v národním mužstvu. Pracoval v továrně, po doplnění vzdělání učil na střední škole. Nakonec se stal zaměstnancem švédského úřadu pro přistěhovalce a pomáhal uprchlíkům integrovat se v zemi.

Švédsko zůstalo jeho domovem i po roce 1989, ale do své původní vlasti se často vrací. Za důležité doporučení pro další generace považuje naslouchat svému svědomí, být skromný a vytrvalý.

Fletcher Martin

Pracuji pro NovinyKraje.cz a spolupracuji s Orlicky.net, iDnes a Českou televizí. Snažím se přinášet informace z kultury, sportu, politiky, sociální oblasti, školství a dalších oblastí.